Prezident Václav Havel na tom nebyl v poslednících měsících dobře, a tak se mnoho diskusí o něm, jeho odkazu a významu - ať už vedených za redakčními stoly nebo u piva - týkaly přirozeného konce. Nejlepší charakteristiku obávaného momentu jsem slyšel jen před několika desítkami hodin, kolem půlnoci, v pivnici Malostranské besedy od přítele - odchází s ním období roku 1989. Jak fyzicky slábl jeho hlas a intervaly mezi veřejnými vyjádřeními se prohlubovaly, slábl i onen “rok 1989”.

Při pohledu na český svět kolem nás - a nejen český - člověk snadno může propadnout chmurám. To by byla nehavlovská chyba. Nejcennějším odkazem VH, jediného současného Čecha, který překračuje svým dílem, odkazem, vtipem a humorem české hranice, je pohled do budoucnosti. Do poslední chvíle se zajímal o to, co bude a i když toho na něj někdy bylo hodně, naději neztrácel.

Skončila jedna éra. Bude-li s námi jeho hlas, třeba jen jako jakýsi korektiv, či dokonce partner k otevřené polemice jen kdesi ve vědomí, má naše nová éra šanci předčít tu předchozí. Jsem optimista.