Z mnoha pohledů na odstoupení ministra školství Dobeše mi jako nejzajímavější vychází ten nejvíc na ráně: Dobeš odchází proto, aby se mohl podívat učitelům do očí. Slíbil jim peníze, nyní slib nemůže dodržet, a proto raději končí. Ponechme stranou moudrost takových „slibů“; asi bych se snažil nic neslibovat při pohledu na české školství a veřejné finance u nás a v Evropě, ale o to teď nejde.

Nevyslovená premisa Dobešova stavu je tato: zastupuji učitele. A i když z mé osoby mají srandu, taky rektory a profesory. Hájím jejich zájmy. Nechci být k ministrovi nespravedlivý, užil si své a třeba tomu tak není, ale spíš bych řekl, že je. Podobně je na tom celá řada dalších „odvětvových“ ministrů. Šéf „rezortu spravedlnosti“ má na starosti soudce. A tak dále. A co teprve „náš“ eurokomisař Štefan Füle? Inu přece zastupuje – nás!

Zmatení zájmů je obecně rozšířené. Pravděpodobně pochází z málo vyvinutého občanství. Byli a jsme občané, přerušovaně, jen pár desítek let. Stovky a stovky let jsme byli poddaní a ti nahoře nás řídili. Je těžké teď najednou umět dobře řídit je, ty nahoře.

Koho tedy zastupuje ministr školství? Rozhodně ne učitele, nebo aspoň nikoliv v tom obyčejném smyslu („aby si přilepšili“). Ministr školství má na starosti vzdělanost země, což je podle mého názoru v této éře zdaleka nejdůležitější národní zájem. Musí tedy umět vyrovnávat a vážit celou řadu dílčích zájmů a z těch dílčí je zase zdaleka nejdůležitější zájem dětí a studentů na kvalitním vzdělání. Měl by tedy nejvíc hájit jejich zájmy (znovu: nejde o čtyři měsíce prázdnin, ale o to děti a studenty co nejlépe vybavit k tomu, aby dokázali naplnit svůj přirozený potenciál a uplatnit ho v životě). S tím sice platy učitelů mohou souviset, ale jen ve fungujícím vzdělávacím systému. Takový nemáme.