Abraham Lincoln by se dnes americkým prezidentem nestal. Zřejmě by neměl šanci ani na nominaci, ať republikánskou, čili od své vlastní strany, nebo demokratickou.

Je to, jak tušíte, odhad. Lincolna nikdo z nás neviděl, nesledoval v debatě, televizních zprávách, na mítinku, natož na youtube vmáčklého mezi Sachou Baronem Cohenem a Čtvrtníčkem. Se solidní měrou jistoty můžeme však předvídat, že Lincolnova nefešácká vizáž, solženicynský vous a vážný výraz by v obrázkovém dnešku nezabraly.

Posledním nesličným prezidentem byl Reagan, měl ale šarm a dar výřečnosti. Od jeho druhého zvolení zanedlouho uplynou tři dekády, čili politicky vzato pár světelných let.

Fajn, prizmatem Brangelíny je politika rokenrol pro ošklivce, ale odtud až potud. Politickou Brangelínou jest nám nyní Merkozy.

A co teprv Lincolnův sklon debatovat ve složitých souvětích, čímž sice vyrazil dech vrstevníku-senátorovi Stephenu Douglasovi, ale na současného bonmotéra Newta Gingriche by byl krátký? Marnost. Volíme politiky podle toho, jak vypadají a co říkají a ne po kvalifikovaném odhadu jak a co budou dělat.

Zatímco první spolehlivě posoudí i mírně střízlivý porotce televizních estrád o hledání talentů, to druhé dá práci. Proč ji do nich investovat, když nás stejně budou obelhávat a okrádat?

Říká se, že pole republikánských kandidátů je slabé. Začíná se spekulovat, že primárky neprosejí jasného vítěze a možná tedy poprvé po šestatřiceti letech bude předvolební sjezd dějištěm opravdové, předem nerozhodnuté rvačky o hlasy delegátů. Naposledy právě Reagan těsně prohrál s Geraldem Fordem, (který v televizní debatě roztomile prohlásil, že žádná sovětská dominance východní Evropy neexistuje).

Ford byl památně posledním plešatým prezidentem.

Slabý houf republikánských kandidátů vede - nesměle - ten, kdo podle seriózních prognóz má být favoritem, Mitt Romney. Má nejvíc peněz, před čtyřmi lety těsně prohrál, podporuje ho mainstream, je manažersky schopný, jeho otec kandidoval na prezidenta a byl obstojným guvernérem (Michiganu), on sám byl obstojným guvernérem (Massachusetts), jednou málem připravil o senátorské křeslo legendu Teda Kennedyho (tamtéž), a má tudíž appeal pro středového, nezávislého voliče, který je stále podezírán ze sympatií k prezidentu Obamovi.

Jenže Romney má několik problémů, z nichž zmiňme aspoň dva. Ten první bychom mohli nazvat syndromem Ala Gora. Jedná se o jistý druh koženosti, přesněji kožené nezajímavosti pro showbiz (ergo politiku). Gore byl pověstně připodobňován k robotům, což by si takový pan poručík Dat ze Star Treku mohl klidně vzít osobně.

Proti Romneymu by však Gore mohl vést kurzy autenticity. Dojem umělo(hmotno)sti u Romneyho pak zvyšuje známý fakt, že v několika ohledech změnil názor, zcela jasně a průhledně proto, aby byl volitelný.

Což nás dostává k jeho druhému problému. Politika se odehrává v mediálním prostředí, které je fragmentované (už se nemluví o masové komunikaci, ale o komunikaci k různým segmentům obecenstva). A k tomu je fragmentovaná i sama politika. Republikánská aktivistická úderka, která v primárkách volí, a tudíž rozhoduje, má rozhled okresního hasiče a je napravo od Čingischána.

Není divu, že jim uhlazený milionář, mormon a manažer Romney nevoní. Je vlastně skoro zázrak, že se tento v jádru slušný, umírněný a schopný člověk dostal v nominačním procesu tak daleko. Je to proto, že větší část úderky ví, že jedině Romney, ač nemilován, má šanci v listopadu Obamovi ukázat záda, protnout pásku ve žlutém trikotu, zavěsit do šibenice v prodlouženém čase, atp...

Romney není Lincoln, má proti jemu jen pár drobných nevýhod. Proto se ještě stále může stát prezidentem.

(psáno pro ihned.cz)