Jakýkoliv zákon schvalující trýznění zajatců nás staví na šikmou plochu.

Případ nedávno propuštěného britského občana Binyamina Mohameda, osm let vězněného na různých místech zeměkoule včetně věznice na Guantánamu, opět v několika západních zemích rozvířil diskusi o mučení zajatců při tažení proti globálnímu terorismu. Mohamed tvrdí, že ho za asistence britské tajné služby mučili v Maroku, Afghánistánu a v dalších lokalitách.

I když věrohodnost tohoto muže, zadrženého při vstupu do Afghánistánu na falešný pas, je malá, po teroristických útocích v roce 2001 Bushova vláda dala zelenou krutým výslechům zajatců.

Téma mučení bylo jedním z hlavních v loňských prezidentských volbách. John McCain, někdejší zajatec vietnamského režimu, jenž sám zakusil trýzeň během svého pětiletého věznění, byl prvním prominentním kritikem Bushova postupu a prezident Obama mění některá prezidentská nařízení ohledně takzvaných „posílených“ metod výslechů. Ne všechna. Některá zrušila ještě Bushova vláda a CIA má ve výsleších stále dost „manévrovacího prostoru“.

Obamovo rétorické odsouzení mučení je však důležité. Dnes je nesporné, že silná slova a časté spiklenecké mrkání představitelů Bushova Bílého domu si kdejaký sadista v uniformě vysvětlil tvůrčím způsobem. V takových vyjádřeních si liboval a libuje bývalý viceprezident Dick Cheney. Nedávno třeba opět hájil simulované tonutí vězňů, praxi, kterou by on sám kvůli slabému srdci stěží přežil.

Západní státy musí čelit ke všemu odhodlaným teroristům, kteří, jak vyšlo najevo z nedávné zprávy britských tajných služeb, jsou dnes blíž než kdy jindy k získání zbraní hromadného ničení. Člověk si umí představit ojedinělou situaci, kdy jsou v sázce statisíce, možná miliony životů a krutý výslech komplice může vést ke spáse.

Případy mučení vězňů v americkém zajetí však o takových situacích nehovoří: šlo o „obyčejné“ vymáhání informací, byť někdy důležitých. Kromě nehumánnosti jsou takové metody většinou neúčinné, protože „informace“ poskytované mučenými vězni jsou nespolehlivé.

Schvalování mučení ze strany ministerstva spravedlnosti Bushovy administrativy (v rámci vcelku extrémní ústavní teorie takzvané unitární a nedělitelné povahy výkonné moci) mohlo vést jedině k tomu, k čemu nakonec vedlo: šikmé ploše, po níž se do žumpy svezou morální zásady, jež demokracie dělají demokraciemi.

I proto, navzdory možnému užití krutých metod v ojedinělých situacích, by státy neměly mučení posvětit zákony a nařízeními. Pokud demokratický politik musí v kritické situaci dát pokyn ke krutému zacházení při výslechu, měl by tak činit po zvážení konkrétní situace a s odhodláním vzít na sebe za tyto metody odpovědnost. U soudu by pak měl vysvětlit a obhájit svůj postup. Bianko šek na mučení v podobě zákona a prezidentských nařízení může vést jen k výmluvám, eufemismům a vyhýbání se odpovědnosti za obtížná rozhodnutí.