Steven Soderbergh nabízí ve svém filmu unikátní estetický vhled do Guevarovy anabáze


Film Stevena Soderbergha Che není obyčejná radikálně levicová agitka, jež občas z Hollywoodu vypadne. Není to ani seriozní biografie, ostatně taková by asi neměla naději na komerční úspěch. Soderbergh nezapře k Argentinci Ernestu Guevarovi, jednomu z otců zakladatelů kubánského komunistického režimu, sympatie. Všichni, kdo stojí proti jeho gerilám, jsou vykresleni jako pokřivení pomahači korupčních elit a amerických imperialistů. Toto zploštění lze Soderberghovi odpustit. Tedy přesněji řečeno, já jsem ochoten to přejít. Lidé, kteří se na tento film budou dívat ideologicky, režisérovi neodpustí nic.

Jako protihodnotu nabízí režisér brilantní pohled na část anabáze revolucionářů v 50. a 60. letech minulého století, století fatálního i kvůli nim. Soderberghův vhled je fikcí založenou na skutečných událostech, fikcí, jež se snaží vyvolat emocionální souznění, empatii. Není to film primárně politický ani psychologický, ale estetický a jako takový je skvělý.

Hodnotou Guevary byla jeho odvaha postavit se za svoji věc s automatem v ruce, riskovat život a nakonec ho i položit. Dřív, než namítnete, že nemůžeme pominout, jaká že to byla věc, za níž bojoval a k jak hroznému utrpení vedla, což je oprávněná námitka, zamysleme se, kolik kritiků a potenciálních kritiků Guevary by bylo ochotných za svůj názor zemřít.

Shodou okolností dává v těchto týdnech Britské národní divadlo na Southbank v Londýně pozoruhodnou adaptaci filmu Nikity Michalkova a Rustama Ibragimbekova Znaveni sluncem (Oskar za cizojazyčný film před patnácti lety). Hlavní hrdina, bolševický generál Kotov, jehož nakonec v roce 1936 semele Velký teror, se v nezapomenutelné scéně naparuje před zdecimovanými příbuznými, kteří s nostalgií vzpomínají na před-komunistickou dobu, návštěvy baletů, oper… Neoholený, chlapácký Kotov jim vmete do tváře, proč že tedy svůj tehdejší život nebránili, proč za něj nebojovali, proč se nechali udupat, když pro ně tolik znamenal?

Neoholený, introvertní intelektuál-partyzán Che v dokonalém podání Benicia del Tora na tuto otázku odpověď nedává. Je absolutně oddán věci leninského marxismu, putuje za ní džunglemi, lesy a horami latinské Ameriky, film ho zpodobňuje zvenčí, sleduje jeho cestu, ale nijak se do ní příliš nenoří a nevysvětluje a v tom je jeho estetická síla. Je to hra barev, stínů a světla, dlouhých pochodů a přestřelek, občasných, většinou útržkových dialogů a občasných modelových situací. Koho to nezajímá, kdo se na film bude dívat z konvečního pohledu příběh-zápletka, nebo bude hledat a nenacházet momenty z Guevarova života, pro toho to může být nuda.

Kdyby film byl příliš otevřeně politickým argumentem, člověk by byl nucen hned zaujmout postoj a vznikla by kontroverze. Takto, aniž byste museli začít kubánské komunisty ospravedlňovat za to, co napáchali (v podstatě všechny ukazatele „kvality“ života na Kubě dnes jsou zdrcujícím i když nijak překvapivým odsouzením bratrů Castrových a Guevary – ano, i on se podílel na porevoluční perzekuci a vraždění), se můžete ponořit do jejich života v horách během bojů a pokoušet se porozumět tomu, proč dělali to, co dělali. A vždy nakonec dojdete ke směsi osobních a ideových pohnutek: snaha vyniknout, něco dokázat, vést neobyčejný život a ideologie. Avanturismus plus kariérismus plus komunismus. Soderbergh nabízí unikátní způsob porozumění.

Problém filmu není, co ztvárňuje, ale co pomíjí. Proč se s podobnou grácií a estetickou bravurou nepodívat na klíčové momenty zlomu? Na události, v nichž se ideály proměnily v teror a ve svém důsledku pak vedly k opaku toho, co revolucionáři vyhlašovali a na co jim velká část levice naletěla? Ano, to už by byl politický film, nebo aspoň více politický než Soderberghův Che.

Příčinou bude asi nedostatek odvahy. Velká část západní levice ještě i dnes odmítá vidět, že kubánský experiment skončil naprostou katastrofou, a že vinu nenese americký imperialismus, ale ideologie, za níž Che nakonec položil život.