Tento text je rozšířenou verzí Ranního fejetonu, který odvysílal ČRo 1 Radiožurnál 23. 4. 2009


Víc než sto milionů lidí ji vidělo zpívat v televizi a na internetu. V britské soutěži hledající talentované zpěváky dostala Susan Boyleová publikum na kolena. Tedy, spíš na nohy.

Sedmačtyřicetiletá skotská paní obyčejného vzhledu rozehřála temperamentem, bezprostředností a precizním podáním písně z muzikálu Bídníci zpočátku blazé publikum. Skončilo to ovacemi a slzami.

Paní Boyleová je senzací. Novináři se perou o rozhovor, diváci o podpis. Bude nahrávat album, jež jí vydělá miliony v jakékoliv měně; budiž jí dopřány. Jiné miliony jí nabídl časopis s neslušnými obrázky za fotoseriál z jejího „poprvé“: ano, na paní Boyleovou to navzdory pokročilejšímu věku teprve čeká. Tyto miliony oželí. Zdá se, že naštěstí stojí docela pevně na zemi.

Až se budou psát Anály bezvýznamnosti, bude kauza Boyleová jejich prominentním příkladem. Ne, počkejte, Susan Boyleovou ze Skotska vůbec za bezvýznamnou nepovažuju a úspěch jí přeju. Napsal bych, že bezvýznamný nemyslím v hodnotícím smyslu, nýbrž jen jako popis, ale asi mi to nebudete věřit. Jde přece jen v běžné řečí o přívlastek naložený odsudkem, a tak to raději nebudu ani zkoušet.

Nejde o bezvýznamnost paní Boyleové, ale naši. Řekl bych, že žijeme v bezvýznamné době. Ano, vím, je to kosmicky vulgární zobecnění. Ale schválně, zkuste pojmenovat význam doby, v níž žijeme řekněme v posledních devíti letech. Nebo pro ni aspoň najít trefné jméno.

Významem padesátých let byl nástup a vyostření studené války. Šedesátá léta – éra květin, rebelie a tanků na Václaváku. Sedmdesátá – disko, ABBA a konec války ve Vietnamu. Sexuální revoluce. Léta osmdesátá – doba hrabivosti, generace já-já-já-jenom-já, yuppies, perestrojka a glasnosť .

Sledujete, jak jedeme z kopce? Devadesátá léta měla už jen provizorní přezdívku, doba po studené válce. Což je oproti tomu, jak říkáme několika našim nejnovějším „generacím“, ještě dobré - těm zůstala jen matematická písmena: X, Y, Z…

Jak kdesi poznamenal laureát Nobelovy ceny za literaturu V. S. Naipaul na cestách Afrikou, když se sháněl po jménu jakéhosi potůčku a zjistil, že žádné nemá, prostředí, které se neobtěžuje s pojmenováváním, vykazuje varující lenost a není s ním vše v pořádku.

Bezvýznamnému světu dominuje pop-kultura, což je pro jeho bezvýznamnost případné. To je výsledkem dlouhodobé demokratizace vkusu. Když jej diktovaly elity, „pop“ se recitoval na poli u ohýnků s bramborami. Ne, nestýská se mi, nepamatuju se.

Podívejte se pozorně na zmíněné video:

http://www.myvideo.de/watch/6279296/Britains_Got_Talent_Susan_Boyle

Zpočátku posměšné úšklebky publika a povýšené poznámky porotce inspirované neatraktivností paní Boyleové ustupují šoku z jejího zpěvu. Všechny ty pečlivě udržované tváře se rozpouštějí ve spontánnosti chvíle. Paní Boyleová nám v tu chvílí naši bezvýznamnost vrženou do prostoru vrátila jako bumerang.

Je-li dnes pop-kultura referencí téměř pro všechno, může se stát, že písnička o snění, kterou zazpívala, bude zařazena někam k hodnotovému vrcholu. A kdo může oponovat v éře Paris Hilton a celebrit z reality show? V takovém prostředí je paní Boyleová bezmála pečetí opravdovosti.