Levice, pravice, všechno jedno…

Má dnes dělení na pravici a levici ještě smysl?

V poslední době i do Evropy dorazil styl politického zápasu – říkejme mu televizní - který je víc o osobnostech a jejich schopnosti oslovit voliče než o střetu programů. Ve Spojených státech a Velké Británii, kde politické trendy začínají, je těžké rozeznat autentickou levici od pravice.

Středový senátor z Pensylvánie Arlen Specter právě přestupuje od republikánů k demokratům. Už je kolem toho dost rozruchu, ale Specter bude i dál hlasovat víceméně tak, jak hlasoval až doposud. Nebo jinak: Koho mají zelení aktivisté v Británii raději, šéfa konzervativců Davida Camerona nebo údajně „levicového“ ministra Petera Mandelsona? Na takovou dřív jednoduchou otázku dnes neexistuje rychlá, neproblematická odpověď.

Finanční krize tento trend urychlila.

Na straně jedné jsou britský premiér Gordon Brown a jeho ministr financí Alistair Darling obviňováni, že pohřbívají New Labour, kterou kdysi společně s Tonym Blairem a Mandelsonem Brown tak těžce tlačil zleva do středu, k volitelnosti a smíření s kapitalismem. Za návrh rozpočtu britské vlády si Brown a Darling vysloužili kritiku blížící se výsměchu; dodejme, že zaslouženou. Normálně střízlivý The Economist označil jejich rozpočet za neupřímný kvůli neuvěřitelně optimistickým odhadům vládních příjmů a zlomyslné taktice ždímaní bohatých (zvýšení nejvyšší daňové sazby na 50 procent), která sice krátkodobě většinu národa potěší, bude však mít na ekonomiku negativní vliv.

Ani tradičnější levici se Darling nezavděčil. Silou politicko-poetické obrazivosti se do něj ve své poslední básni pustil odcházející oficiální básník Buckinghamského paláce Andrew Motion, jinak spolehlivý příznivce tradičních levičáků. Milovníci poezie, udělejte si odbočku zde:

http://entertainment.timesonline.co.uk/tol/arts_and_entertainment/books/
poetry/article6169983.ece

Na straně druhé je zřejmé, že krize, jež vloni krátce hrozila kolapsem demokratického kapitalismu, jak jej známe z posledních zhruba třiceti let, zatřásla také politickými souřadnicemi. Bushova konzervativní vláda podpořila kapitalistický systém stovkami miliard dolarů, vložila se do bankovnictví jako žádná její „levicová“ předchůdkyně v živé paměti a chystala záchranné dotace automobilkám. Zastínila tím i své vlastní předchozí výdajové rekordy, jež zdaleka nebyly spojeny jen s jí deklarovanou válkou proti terorismu globálního dosahu.

V utrácení Bush připomínal atleta, jenž nejdřív uběhne stovku za 9.44 sek., aby pak, v době krize, dosáhl času 4.99 sek. V normálních časech by byl hned odeslán do antidopingové laboratoře, jenže Times, they are a changing…

Podobně se zachovaly vlády nominálně nalevo i napravo jinde ve světě. Zpětně se ukazuje, že mnohé z těchto zásahů, ač šlo o miliardy, byly dokonce bázlivé a přišly o něco později, než bylo zapotřebí. Krize se prohloubila a její trvání prodloužilo. Rozdíl v levici a pravici ovšem není, pokud nepočítáte poněkud negramotnou kritiku stimulačních programů ze strany amerických republikánů trvajících na (v současné době) sebevražedné politice snižování daní.

Ostatně z debat o ekonomice v americké prezidentské kampani loni na podzim vyplynulo, že dělítkem mezi senátory McCainem a Obamou nebyla osa mezi levicí a pravicí, ale kompetentností (většina Obamových stimulačních návrhů) a nekompetentností (McCainovy nesouvisející odbočky k reformě lobismu a financování politických kampaní: obého je zapotřebí, ale v současné době jde o problémy o řád níž v důležitosti).

Nominálně „levicová“ vláda prezidenta Obamy, jejíž ekonomický tým je složen ze „středových“ demokratů, kteří v devadesátých letech za prezidenta Clintona deregulovali, což dnes každý kritizuje, v záchranných injekcích pokračovala. Navíc připravila rozpočet, který je největší expanzí státních výdajů za několik desetiletí. Ano, některé z navržených programů a politik jsou splátkou odborům a aktivistům, Obamův rozpočet se však v zásadních rysech neliší od toho, co by za jiné konstelace hvězd byl McCainův rozpočet a co by, koneckonců, připravila vláda prezidenta Bushe, byla-li by ještě u moci.

Z určitých rysů politické slovní války pozorovatelé vyvozují návrat kyvadla na levý okraj: podle mě mylně. Kritika vysokých příjmů manažerů a bankéřů, snaha o vysoké zdanění těchto příjmů, britské zvýšení daní a některé další jevy nejsou signálem návratu doleva a hroutícího se reagonovsko-thatcherovského a clintonovsko-blairovského konsenzu, ale obyčejným populistickým nadbíháním momentálním náladám. Až se za zhruba rok, plus minus, ekonomika uklidní a vrátí k růstu, tyto nálady (a na ně se vážící) rétorika ochabnou.

Politika byla stvořena jako fórum pro střet idejí a programů. I když je mi většina levicových nápadů intelektuálně protivná, uvítal bych návrat autentické levice a opravdové debaty. K tomu ovšem nedojde. Politická "rozprava" bude dál o zastírání rozdílů a souboji „osobností“ (čti: soutěži popularity).

V roce 2010 bude v Británii zvolen za Miss David Cameron. Miss Obama pak svojí korunku obhájí. A co Miss Sarkozy? Čert ví, je divná…

To je škoda. Bude totiž sílit mylný dojem, že vládnout lze jen podle jakéhosi jednoho mustru (čemuž Tom Friedman souhlasně říká zlatá svěrací kazajka). I tento groupthink, škodlivý konsenzus, jenž nesnese odchylek, nás také dostal do současných ekonomických potíží.

Bylo by skvělé, kdybych se mýlil.