Ranní fejeton ČRo1 Radiožurnálu, vysíláno 30. 4. 2009

Z hlediska dějinné symboliky je Václavské náměstí asi nejdůležitějším místem v Česku. Přesto se mu vyhýbám, pokud můžu. Kdykoliv českými zeměmi procházela novodobá historie, vzala to – na rozdíl ode mne – přes Václavák.

Mezi dvěma válkami byl znakem sebevědomé modernity, naší verzí Elysejských polí, což první sada okupantů dobře pochopila, a tak se na Václaváku později hajlovalo. Poté, tentokrát nejdřív pod vzdáleným dohledem druhé sady okupantů, a pak za přítomnosti jejích tanků, se na něm provolávala prázdná hesla a vzduchem šustila mávátka.

Nemám na Václavák sentimentální vzpomínky, a to navzdory několika protikomunistickým demonstracím před dvaceti lety. Nejdůležitější z nich se na něj ostatně ani nedostala, byla zastavena u Albatrosu na Národní třídě. Pak se sám komunistický režim proměnil v albatros, nová podoba náměstí však, bohužel, nedala zapomenout na šedivé, neveselé místo s podvodnými číšníky v předražených barech, veksláky a oprýskanými fasádami.

Fasády jsou dnes opravené, veksláky sebral vítr změn, ale zato jsou tu naháněči erotických podniků, barvami hrající kasino, nudně renovované hotely a spousta nezajímavých restaurací. Kromě Domu knihy vypadají ostatní knihkupectví zoufale nepřitažlivě a nemoderně.

A přesto je tu oáza, kam se můžete schovat, dát si kávu a v prvním patře posedět s výhledem přes velká skleněná okna na koruny stromů. To místo je zároveň současné a odkazující na velkorysou eleganci první republiky. Mluvím o kavárně Starbucks, sítě, která k nám dorazila teprve nedávno.

O naši dějinnou symboliku dnes pečuje americký kapitalista.