Ranní fejeton ČRo1 Radiožurnálu, vysíláno 28. 5. 2009

Pokud má fotbal genotyp, jeho významným rysem je operní kvalita. Nebo to není genotyp, ale fenotyp: opernost není fotbalu vrozená, nýbrž vypěstovaná prostředím. Možná, že v roce 1911 nebylo po opeře ve footballe ani stopy. V roce 2009 jsou často televizní fotbal a špatná opera k nerozeznání.

Včera, před finále Ligy mistrů, pustili pořadatelé na trávník ze řetězu kýč kýčů, „olympijské“ taneční představení vrcholící zpěvem Andrey Bocelliho, nezastupitelného účastníka těchto seancí. Můj anglický televizní komentátor jeho zpěv ocenil jako skvělý. Aspoň, že fotbalu rozumí.

Televizní fotbal se, stejně jako opera, točí okolo vypjatých emocí: teatrální gesta; dospělí muži chovající se jako děti; děti napodobující v ochozech kreace a slovník dospělých mužů chovajících se jako děti. Chybí vám sopránové divy? Ale kde! Některé hvězdy zastanou jejich šatnový part bez chyby. Člověk se nemůže divit, že komentátor občas řekne něco, co by normálně neřekl.

Operní vlastnosti fotbalu si televize dávno všimla, a proto musíme protrpět úchvatné zpomalené záběry dech beroucích akcí s hudebním podkresem nebohých Aid, Turandotů a Rigolettů.

Televizní fotbalové představení se od dobré opery nenaučilo cit pro míru, střídání tempa a práci s emocemi. V dobré opeře jsou vypjaté emoce prostředkem, jsou zvládnuté režisérem, libretistou, autorem i dirigentem.

Nikoho takového v televizním fotbale nenajdete. Snad kdyby rozhodčí coby vážně se tvářící autorita pískal na basovou píšťalku. Jenže, aby ho bylo slyšet v chorálovém prostředí stadionu, zřejmě by mu v televizi musel pomoci playback.