O terorismu a soucitu

Milost umírajícímu libyjskému teroristovi Abdelbasetu Alímu al-Megrahímu, který se vrátil ze skotského vězení domů a stal objektem státní propagandy, i s odstupem dní kazí vztahy mezi Velkou Británií a Spojenými státy.

Obecně se tu v Británii má zato, že Megrahí byl vyměněn kvůli ropě (britským zájmům, říká eufemismus).

Američané se zlobí, že údajně došlo k porušení slibu. Zločinec měl strávit zbytek života ve Skotsku, což byla podmínka jejich souhlasu s pořádáním skotského soudního procesu v Nizozemí. Megrahí byl odsouzen za atentát na americké letadlo; většina obětí byli Američané vracející domů na Vánoce.

Jako většina, ani já nemám pro terorismus pochopení. K tomu mívám pocit, že jsem poslední na planetě, kdo nepovažuje válku v Iráku za chybu, nýbrž centrální frontu v boji proti terorismu. Irák, a s ním velký Střední Východ, má stále šanci. Za Saddáma ji neměl.

Nerozumím však, proč je propuštění Megrahího obecně bráno jinak, než jak má být: jako soucitné gesto vstřícnosti k někomu, kdo si to sice nezaslouží, které však děláme především kvůli nám samým a našemu pojetí lidskosti. S odpuštěním nemá nic společného.

Bylo by hezké, kdyby Gordon Brown vyšel z krytu, kde se už několik dní schovává a dělá, že Megrahího jméno nikdy neslyšel a řekl Baracku Obamovi a světu něco jasného ve výše uvedeném smyslu.

Vedlejší hodnotou aféry je směšný libyjský triumfalismus, s jakým je Megrahí doma oslavován. Ukazuje nám totiž, jaký režim v Tripolisu opravdu vládne. Kaddáfí se vzdal bomby a má ropu; to ještě neznamená, že není dobré se mít před ním na pozoru.