Je to špatná, neškodná smlouva – krok správným směrem!

Po komentátorském nebi létají blesky a burácí hrom ve znamení bitvy o Lisabonskou smlouvu. I tady v Anglii, kterou nepodezírám z eurocentrismu, se zkracuje mediální frekvence názorů na tento ústavní statut. Příčinou je nejasnost osudu britské ratifikace v mezidobí od Browna ke Cameronovi, v němž už de facto jsme. Přestože mám pocit, že čtenáři musí to téma lézt z uší, risknu i já pár řádků.

Malý test:
Lisabonská smlouva je

a) špatná
b) neškodná
c) krok správným směrem

Správně jsou všechny tři. Ano, lisabonskou kozu je možné sníst a stejně zůstane celá. Evropská unie je magické těleso.

Lisabonská smlouva je špatná, protože nepřehledná, dlouhá, nikdo ji nikdy nečetl, a to ani ti, kteří ji sepsali. A každý jí rozumí! Mám respekt k Jiřímu Oberfalzerovi a skoro ve všem s ním souhlasím. Smlouva posiluje velké státy. Vystoupit z EU bude nemožné bez toho, aniž bychom přestali platit členské příspěvky.

K tomu se posiluje Evropský parlament, kde jak známo zasedá kolem deseti tisíc podezřele dobře zaplacených europoslanců. Víme o nich jen to, že dvakrát denně pendlují mezi dvěma metropolemi, jejichž jména mi teď unikají, a mají nehezký zvyk zaměstnávat manželky a milence. Dodám ještě, že půvabné hlavní město Portugalska, kde jsem nikdy nebyl, si takové P.R. fiasko nezaslouží. Každý z nás včetně starců a nemluvňat Portugalcům dlužíme laskavost.

Přesto bych hlasoval pro "Lisabon", kdyby mi takovou možnost někdo nabídl. Že mi takovou možnost nikdo nenabídne, svědčí o duchapřítomnosti evropských politických elit. Lisabonská smlouva je z kategorie, kterou je možné označit nálepkou „prakticky neškodná, filosoficky positivní.“ Bude zrát jako archívní víno.

Nerad na sebe prozrazuji, že s výjimkou nebezpečného tématu sladění daňové sazby je mi úplně jedno, že silné státy budou formálně silnější. Kdy jsme naposledy něco vetovali? Namítnete, že prezident právě teď, ehm, se snaží...ale to přece nebudete myslet vážně, že? Či jinak: zablokovali Slovinci členství Chorvatska v otázce životně důležitých centimetrů čtverečních sporné enklávy?

Jestli si kdo zasloužil být vetován, pak to bylo naše členství v EU ze strany tehdejší patnáctky. Po propásnutí té šance historický význam veta pominul.

O důležitých věcech se v EU nerozhoduje podle formálních politických procedur, ale na základě dvou testů:

• testu minimálního možného konsenzu relevantních hráčů (na nejž jsme měli, máme a ještě nějakou dobu budeme mít minimální vliv) a
• testu přijatelnosti pro finanční trhy a ekonomické ovzduší (na nějž neměl, nemá a nebude mít skutečný vliv – zaplať Bůh – nikdo)

Tento modus přežije i „Lisabon“.

Jak se na kvalitě vašeho života projeví, jestli bude mít Česko namísto šesti set europoslanců jen čtyřistaosmdesátosmapůl? Jestli bude, nebo nebude sedět v Evropské komisi ego s českým diplo-pasem? Dovolím si předpovědět, že pokud právě nejste ego s českým diplo-pasem, pak nijak. Mým dětem je to rozhodně jedno.

Co jim není jedno (ač o tom ještě sladce netuší):

Lisabonská smlouva je dlouhodobě krokem k rozvolňování národních států a rušení jejich suverenit ve prospěch svrchovanosti evropské. Jak dlouho takový proces potrvá, je ve hvězdách, je však pozitivní. Opravdoví euroskeptici a komunisté se správně rozčilují. Nám ostatním by takový vývoj měl konvenovat. Začnete-li mi teď nadávat, že jsem málo vlastenec, budu tvrdit, že mé vlastenectví nemá nic společného s touhou být v Evropě reprezentován raději Westerwellem, Cameronem a Haguem, než Ransdorfem a Remkem. Když o tom tak přemýšlím se znalostí české „politické scény“, chtěl bych být zastupován kýmkoliv jiným kromě Wilderse, Griffina a Aymana al-Zavahirího. A Fica.

Na liberální pravici, kde se cítím pořád dobře, bychom v tom konečně měli mít jasno: eurofederalismus není nadávka, ale jedna z mála šancí, jak deset milionů česky mluvících Evropanů může mít v Evropě budoucnosti opravdový vliv. V Evropě národních států rozhodně ne.