Roman Polanski patří před soud
Narozdíl od díla není umělec morálně autonomní
V závěru pozoruhodného filmu Tichý zmatek (v italském originále Caos Calmo, do angličtiny přeloženého jako Quiet Chaos; v režii Antonella Grimaldiho a s hvězdou Nannim Morettim v hlavní roli) se na plátně v malé, důležité roli objeví režisér Roman Polanski. Coby vysoce postavený korporátní šéf jménem Steiner vystoupí z limuzíny a vzpřímeně, s nastudovanou rozhodností kráčí k hlavnímu hrdinovi. V té chvíli je Polanski bez jediného slova arogance moci sama. Je to asi nefér, ale v posledních dnech, kdykoliv na něj přijde řeč, představuji si Polanského jako Steinera.
Když byl před víc než třiceti lety obviněn ze znásilnění třináctileté školačky, přiznal se Polanski k takzvanému statutárnímu znásilnění (sex s nezletilým bez ohledu na to, zda šlo o „konsenzuální styk“). Ještě před verdiktem soudu však zpanikařil a uprchl ze Spojených států. Od té doby se tam nemohl vrátit ze strachu ze zatčení a vyhýbal se také zemím, o nichž se domníval, že by ho mohly do USA vydat.
Ve Švýcarsku, kde má v horském středisku chatu, ho nakonec spravedlnost skoro dohnala v době, kdy mu táhne na osmdesátku. Soud ho dnes odmítl pustit na kauci a Polanski tedy počká na rozhodnutí o vydání ve vazbě. Spojené státy o něj zatím oficiálně nepožádaly.
Roman Polanski je nevinný, presumpci ctěme. Na jeho stranu se postavily zástupy (nejen) francouzských kulturních osobností s vějířem absurdních argumentů:
- prý si užil své, neboť nemohl do USA (což je, odpusťte jízlivost, peprné hlavně od francouzských intelektuálů);
- skutek je promlčen (zřejmě ne a hlavně o tom rozhodne soud);
- jeho oběť si proces nepřeje, protože se bojí mediálního cirkusu (pro tento právně nepodstatný sentiment mám pochopení);
- nevěděl, kolik jí opravdu je. Vypadala na víc (ha, ha...);
- do vily Jacka Nicholsona na Mulholland Drive nedaleko Hollywoodu ji na večírek přivedla maminka, která z ní chtěla mít filmovou hvězdu; prakticky ji Romkovi do postele (a vířivky) sama dotlačila (kdo by neodolal, vždyť si o to holka přímo koledovala...);
- jejich styk byl konsenzuální, a protože je to dávno, měli bychom Romanovi odpustit (ona tvrdí něco jiného: bylo to podle ní několikeré znásilnění bez přívlastků);
- Polanski jako dítě přežil holocaust a v USA mu zabili těhotnou manželku. Opět – vytrpěl si dost (kde je souvislost?);
Herečka Jane Birkinová přišla s nejoriginálnější obhajobou: Nevím, jaké jsou zákony, ale za Romana se postavím! Těžko za humbukem ze strany uměleckých veličin netušit významné pomrkávání: Ti stupidní Američani jsou posedlí sexem a my jim Romka pro ten jejich mediální cirkus nedáme!
I já miluju Nůž ve vodě, Rosemary má děťátko nebo Čínskou čtvrť. Na rozdíl od Polanského aktivistů ovšem marně hledám spojení mezi jeho geniálním talentem a tím, co má objasnit soud a jen soud. Je tu přece důvodné podezření na odporný zločin. Mluvíme o člověku, který prokazatelně utekl procesu spravedlnosti. Kdyby se nejmenoval Polanski, neštěkl by po něm příslovečný pes.
Co dává zmíněným osobnostem pocit, že stojí nad zákonem? Umění je do jisté míry morálně autonomní. V životě bychom pro Michaely Corleony a Humberty Humberty tohoto světa těžko měli emocionální pochopení stejné kvality, jaké zažíváme při sledování Kmotra a čtení Lolity. Proto je umění uměním: nabízí vhled a poznání jiným způsobem nedostupné.
V kauze Polanski čelíme přízemní záměně – režisérovi aktivisté si pletou sebe s díly, která tvoří. Oni morálně autonomní rozhodně nejsou.
V závěru pozoruhodného filmu Tichý zmatek (v italském originále Caos Calmo, do angličtiny přeloženého jako Quiet Chaos; v režii Antonella Grimaldiho a s hvězdou Nannim Morettim v hlavní roli) se na plátně v malé, důležité roli objeví režisér Roman Polanski. Coby vysoce postavený korporátní šéf jménem Steiner vystoupí z limuzíny a vzpřímeně, s nastudovanou rozhodností kráčí k hlavnímu hrdinovi. V té chvíli je Polanski bez jediného slova arogance moci sama. Je to asi nefér, ale v posledních dnech, kdykoliv na něj přijde řeč, představuji si Polanského jako Steinera.
Když byl před víc než třiceti lety obviněn ze znásilnění třináctileté školačky, přiznal se Polanski k takzvanému statutárnímu znásilnění (sex s nezletilým bez ohledu na to, zda šlo o „konsenzuální styk“). Ještě před verdiktem soudu však zpanikařil a uprchl ze Spojených států. Od té doby se tam nemohl vrátit ze strachu ze zatčení a vyhýbal se také zemím, o nichž se domníval, že by ho mohly do USA vydat.
Ve Švýcarsku, kde má v horském středisku chatu, ho nakonec spravedlnost skoro dohnala v době, kdy mu táhne na osmdesátku. Soud ho dnes odmítl pustit na kauci a Polanski tedy počká na rozhodnutí o vydání ve vazbě. Spojené státy o něj zatím oficiálně nepožádaly.
Roman Polanski je nevinný, presumpci ctěme. Na jeho stranu se postavily zástupy (nejen) francouzských kulturních osobností s vějířem absurdních argumentů:
- prý si užil své, neboť nemohl do USA (což je, odpusťte jízlivost, peprné hlavně od francouzských intelektuálů);
- skutek je promlčen (zřejmě ne a hlavně o tom rozhodne soud);
- jeho oběť si proces nepřeje, protože se bojí mediálního cirkusu (pro tento právně nepodstatný sentiment mám pochopení);
- nevěděl, kolik jí opravdu je. Vypadala na víc (ha, ha...);
- do vily Jacka Nicholsona na Mulholland Drive nedaleko Hollywoodu ji na večírek přivedla maminka, která z ní chtěla mít filmovou hvězdu; prakticky ji Romkovi do postele (a vířivky) sama dotlačila (kdo by neodolal, vždyť si o to holka přímo koledovala...);
- jejich styk byl konsenzuální, a protože je to dávno, měli bychom Romanovi odpustit (ona tvrdí něco jiného: bylo to podle ní několikeré znásilnění bez přívlastků);
- Polanski jako dítě přežil holocaust a v USA mu zabili těhotnou manželku. Opět – vytrpěl si dost (kde je souvislost?);
Herečka Jane Birkinová přišla s nejoriginálnější obhajobou: Nevím, jaké jsou zákony, ale za Romana se postavím! Těžko za humbukem ze strany uměleckých veličin netušit významné pomrkávání: Ti stupidní Američani jsou posedlí sexem a my jim Romka pro ten jejich mediální cirkus nedáme!
I já miluju Nůž ve vodě, Rosemary má děťátko nebo Čínskou čtvrť. Na rozdíl od Polanského aktivistů ovšem marně hledám spojení mezi jeho geniálním talentem a tím, co má objasnit soud a jen soud. Je tu přece důvodné podezření na odporný zločin. Mluvíme o člověku, který prokazatelně utekl procesu spravedlnosti. Kdyby se nejmenoval Polanski, neštěkl by po něm příslovečný pes.
Co dává zmíněným osobnostem pocit, že stojí nad zákonem? Umění je do jisté míry morálně autonomní. V životě bychom pro Michaely Corleony a Humberty Humberty tohoto světa těžko měli emocionální pochopení stejné kvality, jaké zažíváme při sledování Kmotra a čtení Lolity. Proto je umění uměním: nabízí vhled a poznání jiným způsobem nedostupné.
V kauze Polanski čelíme přízemní záměně – režisérovi aktivisté si pletou sebe s díly, která tvoří. Oni morálně autonomní rozhodně nejsou.