Pokud je dokument autentický (a ne podvrh, což nelze vyloučit), stěží může být situace vážnější. Potvrzuje se zde několik věcí.

1. Íránský jaderný program má jednoznačně vojenský charakter (číli režim v Teheránu lže o jeho mírovém využití).

2. Nejpozději na počátku roku 2007 byl program v plném běhu. Měli tedy pravdu ti z nás, kdo byli skeptičtí k americkému Národnímu zpravodajskému odhadu z roku 2007, v němž se tvrdilo, že Írán v roce 2003 program pozastavil. Americký Odhad tehdy velmi ublížil věci protiraketové obrany Evropy a odmítla jej i řada zpravodajských zdrojů; jednoznačně například izraelská rozvědka.

3. Byla-li práce na neutronovém iniciačním mechanismu v běhu v roce 2007, mohl by ho mít Irán odzkoušený nejpozději v roce 2011. Může jej však mít k dispozcici i nyní, nebo ve velmi blízké budoucnosti.

Pro vládu Baracka Obamy bude rok 2010 rozhodující. Je zjevné, že nikam nevede jeho snaha „vyjednávat“. Jaderné zbraně v rukách vyšinutého prezidenta Ahmadínedžáda nejsou jen noční můrou vlády v Tel Avivu, znepokojovat musí všechny vlády západních spojenců. Co je v sázce? Ze strategicko-bezpečnostního hlediska jsou to následující dvě varianty:

A. Raketový útok Íránu na Izrael - sice není pravděpodobný, nelze jej ale vyloučit. Už proto se na tuto eventualitu musí Izrael, Spojené státy a evropští spojenci připravit (není možné se připravovat jen na tzv. „pravděpodobné hrozby“. Ostatně jak pravděpodobný byl útok na Pearl Harbor? Jak pravděpodobná byla destrukce Světového obchodního střediska (WTC)? Snu prvního atentátníka na WTC Ramzího Jusefa z roku 1993 se před zářím 2001 většina „rozumných“ lidí vysmívala...)

Protože protiraketová obrana Izraele (stejně jako jakákoliv jiná protiraketová obrana v této vývojové fázi) ještě není „stoprocentní“, musí režim v Tehránu bez nejmenších pochyb znát cenu takového útoku: totální zničení země v jaderném protiútoku Izraele a Spojených států. Tato hrozba nemůže být implicitní. Musí být Ahmadínedžádovi, Laridžánímu a spol. důrazně, nahlas sdělena.

B. Irán sice vyvíjí rakety dlouhého doletu, ještě několik let však nebude mít spolehlivou schopnost zasáhnout evropské metropole. Ty budou ale zranitelné kvůli hrozbě nukleárního terorismu. Írán může prostřednictvím Hizballáhu a jiných skupin způsobit zkázu v jakékoliv evropské metropoli. Totéž se týká amerických měst, ale evropská jsou z politických důvodů zranitelnější.

Ochrana před jaderným terorismem je největším úkolem spojeneckých vlád. Vláda v Tel Avivu a americká vláda zvažují pro a proti předběžného leteckého útoku na íránská jaderná zařízení. Je ale skoro nemožné je eliminovat konvečními střelami „ze vzduchu“ a jaderný útok nepřipadá z pochopitelných důvodů v úvahu.

Íránský program je rozprostřen do desítek lokalit, z nichž ne všechny jsou výzvědným službám známé a nachází se v dobře opevněných podzemních prostorách. Je tedy daleko lépe chráněný, než byl na počátku osmdesátých let irácký reaktor v Osiraku, na který zaútočilo izraelské letectvo. A ten – navzdory mýtům – tehdy Izraelci nezničili, jejich útok měl jen symbolický význam. Pro Saddáma Husajna nebyl problém vývoj časem obnovit, a teprve za první války v Zálivu byl neutralizován.

Jediné vojenské řešení spočívá v úplné porážce Íránu a změně režimu v Teheránu. Není těžké odhadnout, že vláda Baracka Obamy nemá k takovému postupu dost vůle. Nelze však vyloučit preventivní válku ze strany Izraele, pro nějž je íránský program existenční otázkou.

Obama se pro tuto chvíli snaží Izraelce držet zpět, a ti se tedy legitimně ptají, co chce prezident dělat. Ve světle posledních informací se nabízí jen totální hospodářská a politická izolace Íránu.

Obama se vzdal třetího pilíře evropské protiraketové obrany (radar v Česku, interceptory v Polsu), neboť ve věci Íránu očekává spolupráci Moskvy. Podobně vstřícná politika k Číně má zajistit spolupráci Pekingu.

Ve svém pozoruhodném nobelovském projevu v Oslu hovořil Obama jako státník, který si je vědom, že někdy musí dělat obtížná rozhodnutí, jež mu v soutěži popularity nezajistí e–maily plné smajlíků. Až bude za pár měsíců nabíledni, že na něj Rusko a Čína dělají dlouhý nos, uvidíme, zda ho máme brát vážně.