Politici stále víc strkají nos do věcí, do kterých jim nic není

Politika vznikla jako obrana obce. Pak předkové zjistili, že i další statky lze lépe opatřit v kolektivu. Lišák Bismarck se dovtípil, že liščata se snadněji manipulují, když jsou pojištěna a hle, byla tu penze. Pak zdravotní pojištění, pojištění v nezaměstnanosti a další vymoženosti asistenčního státu. Revoluce ovšem přišla až s masovou komunikací. Co zahájilo chrčivé rádio, dokončil podcasting - politik se nacpal do obýváku a už neodešel. Iluze intimity posílila odvěkou představu o všemocnosti politiků. Na extrémním okraji takových představ jsou spiklenecké teorie.


Zlo postupuje podle plánu. Kdo zabil Kennedyho? Oswald? Ale kde! Castro, nebo aspoň CIA. Kdo zničil Světové obchodní středisko? Atta? Jste na hlavu? CIA ve spolupráci s Mosadem přece! Jinak by Bush těžko vpadl do Afghánistánu a Iráku. Ostatně je jasné, že do Pentagonu žádné letadlo nenarazilo, byla to řízená střela (důkazy na pavučině – webu). Je také všeobecně známé, že sametovou naplánovala StB a provedl ji Zifčák-Růžička, osvícení komunisti (bývalí) a disidenti (bývalí), aby si rozdělili moc a peníze (Hezky o těchto nesmyslech pojednává ve svém blogu Václav Žák).

Pro každého, kdo nahlédl za kulisy moci, jsou tyto fantazie patřičně absurdní. Vlády nejsou dnes schopné nic a) zorganizovat a b) utajit. Á propos dějinných branek, bodů a vteřin je bezpečnější sázet na bezmocnost politiků, ne jejich všemocnost. Politiků pravé jméno je reaktoři: na události reagují, před kamerou pak předstírají strategické schopnosti. Talentovaní herci jsou zvoleni znovu.

Občas na veřejnost proniknou materiály dokazující absurditu víry ve spřísahání. Před pár měsíci historik rozebral diskuse v sovětském politbyru v roce 1989. Tématem byla situace ve střední Evropě, liberalizující se v návaznosti na moskevskou perestrojku a glasnosť. Přepisy rozhovorů prozrazují překvapení členů politbyra z útěku východních Němců přes Maďarsko a pražskou ambasádu SRN. Bezradný Ševarnadze dokonce navrhuje zbořit Berlínskou zeď proti vůli Honeckera, což jeho kolegové (soudruzi) po úvaze odmítnou.

Spikleneckým teoriím tvrdého jádra zpravidla věří jen nepočetné jádro natvrdlých. Většina má nejasný pocit, že na veřejnosti se ví jen část, a že za vším je ještě „něco víc“. Čili jakási konspirační teorie-lite. Odtud dojem pikle kujících politiků nacpaných v obýváku.

Odpovědí politiků na takové představy je zvyšující se pocit vlastní důležitosti a od ní se odvozující potřeba řešit. Někdy je taková potřeba namístě a například v kauze ekonomické krize si politik zaslouží pochvalu. Bez ohledu na levé a pravé ideologie se choval pragmaticky, odmítl ponechat věci jejich osudu (napravo) a všechno zestátnit (nalevo), reagoval dovedně a zachránil svět před depresí. Dilemata jako íránská Bomba a globální klima jsou k politickému řešení. Politici se však rozlézají i jinam. Třeba chtějí řešit vaše štěstí.

Vede je k tomu správný pocit, že statistický údaj zvaný hrubý domácí produkt (HDP), měřící sílu ekonomiky, zcela neměří kvalitu života v té které zemi. Prezident Sarkozy tedy vytvořil komisi, jež zkoumala měřitelnost výkonnosti ekonomiky a společenského pokroku. Konzervativec (ano, je to smutné, je to konzervativec) Cameron spekuloval o nahrazení HDP jakýmsi úplnějším indexem prosperity a kvality života (Gross National Wellbeing).

Jak reagovat na takovou pošetilost? Jak odpovědět ve volbách? Třeba takto: Je normální, že HDP neměří moje „wellbeing“. Vedu–li plný život, je k HDP ve volném vztahu. Tobě, politiku, do mého štěstí nic není, je mimo tvou působnost. Ta končí ve vytvoření patřičného rámce, v němž se pohybuju. Nalajnuj hřiště a jestli dám gól, ponech na mně.

Možná se zaraženě ptáte, proč hned onen protiútok, proč brát do ruky plácačku a dotěrného politika v obýváku pěkně vzít přes jeho všetečný frňák? Není jejich potřeba rozlézat se jen nevinným, přirozeným hobby aktivních lidí?

Není. Poté, co se jim podaří vaše štěstí patřičně změřit, budou ho chtít i regulovat. Čili budou zakazovat ještě víc, než to dělají dnes. V této souvislosti přeji všem, kteří se dostali až sem, nezměřitelně šťastný rok 2010.