Skutečnost, že senátní post za stát Massachusetts vyhrál dnes nad ránem Republikán Scott Brown a ne jeho demokratická rivalka, je nefalšovaným politickým šokem, jehož význam je těžké přecenit. Bez pochyb to bylo “referendum” o Obamově reformě systému zdravotního pojištění a prezident v něm neobstál.

Brown kandidoval proti reformě. Prezident do státu přijel podpořit Demokratku Marthu Coakleyovou. Sám ale tušil, že zdravotní reforma není tahákem, a proto vytáhl do boje proti proradným bankéřům, na něž musí být vyšší daň, protože, jak každý ví, jsou nebezpečnější než Lord Voldemort.

Po guvernérských volbách v New Jersey a Virgínii, Kodani I. (Olympiáda pro Chicago) a Kodani II. (Konference o skleníkových plynech) je to další prezidentova prohra. Tato je zdaleka nejbolestnější, protože komplikuje jeho politický plán: Demoraté ztratili supervětšinu nutnou k překonání obstrukce.

V Massachusetts je 51% voličů registrováno v kategorii politicky nezávislí. Prezident, který se do Bílého domu dostal jejich přičiněním, již před časem ztratil jejich podporu. Teď začíná být nepopulární.

Příčin je víc a některé slouží Obamovi ke cti. Jeho agenda je přeplněná těžkými tématy, na nichž nutně musí politicky ztrácet: zdravotnictví, zachranný ekonomický plán, dotace firmám a bankám, energetická reforma...

Opravdovým problémem ovšem je prezidentův způsob vládnutí. Obama se nechal Republikány zahnat do kouta a vykreslit jako levicový socialista & naivní snílek, který nedokáže nic prosadit. To je karikatura, která nemá se skutečností skoro nic společného, Obama se proti ní ale nebrání moc dobře.

Kongresovým Demokratům nechává příliš mnoho substantivního i komunikačního prostoru. Přikladem je právě reforma zdravotnictví. Bílý dům dává přednost umírněnému, centristickému zákonu, který schválil Senát před verzí, jež prošla Sněmovnou (která opravdu je inspirována heslem „Ať platí bohatí“), nedokázal však srovnat lídry spodní komory v době, kdy s věcí ještě mohl pohnout. Dnes mu paradoxně prohra v Bostonu pomůže. Jestli vůbec nějaká verze Kongresem projde, bude to ta senátní.

Reforma zdravotnictví je nevděčný, herkulovský úkol. Většina Američanů je se svým zdravotním pojištěním i péčí spokojena, a proto jakékoliv pokusy o reformu přijímá s podezřením. Zároveň velká menšina zůstává bez jakéhokoliv pojištění, což zvyšuje náklady. Podle odhadů jejich růstu zdravotní pojištění odebere z čistých příjmů střední třídy ještě víc než dnes. Hrozí tedy nejen pokračování stagnace, ale i pokles čistých příjmů střední třídy.

Reforma sice významným způsobem rozšíří počet Američanů se zdravotním pojištěním a znemožní pojišťovnám odepřít pojištění kvůli nemoci (což samo o sobě bude pokrok), zato s růstem nákladů neudělá nic (systém stojí na proplácení úkonů, čili motivuje doktory k růstu nákladů, což se nezmění). Je to tedy politicky nejednoznačná věc. Po jejím schválení budou někteří Demokraté tvrdit, že Obama je Franklin Delano Rosevelt II., Republikáni budou křičet: Socialista! a průměrný volič uvidí výsledky až za několik let.

Obama není levičák, levý politický svět však na něj už teď tlačí, aby se opravdu doleva posunul. Jsou to aktivisté, kteří byli v kampani nejvíc slyšet, kteří do něj promítali svoje komplexy a frustrace z kapitalismu a nyní jsou znechucení tím, že Obama nepostupuje důrazněji proti Wall Streetu, korporacím, že se nestáhl z Iráku a Afghánistánu, nevyhlásil Palestinský stát a nevysázel na Měsíci organický len.

Svým způsobem má Obama štěstí, že dostal výprask tak brzy. Výprask Billa Clintona přišel po dvou letech ve funkci v podobě Gingrichovy Republikánské revoluce roku 1994; Clinton zamířil doprava a měl štěstí, že přišel boom internetové ekonomiky. To ho politicky zachránilo. Bushův výprask byl dlouhý, spojený s chybami poválečných operací v Iráku a nezvládnutou situací po Hurikánu Katrina. V době, když se Bush patřičně politicky přizpůsobil, bylo už pozdě.

Obama má dost času. Musí daleko víc dát najevo, že rozumí středovým voličům, musí s nimi lépe hovořit a chovat se politicky obratněji. Musí být viditelnější a asertivnější politickou veličinou než doposud. Bylo by tragédií, kdyby se nechal vmanipulovat do populistické, antikorporativní fazóny.

Nový senátor za Massachusetts, Scott Brown, použil v kampani video Jacka Kennedyho, v němž bývalý prezident vysvětloval, proč jsou nízké daně dobré pro byznys a ekonomiku. Byla to od Browna řádná chucpe (Kennedy, bratr zesnulého Teda, jehož místo teď Brown zaujme, sám seděl na stejném křesle senátora za Massachusetts a byl samozřejmě Demokrat). Taková byla podoba kennedyovského liberalismu, než rodinu (a Demokratickou stranu) ovládla generace státních intervencionistů.

Stát má v dnešní, postkrizové ekonomice pořád dost legitimního prostoru, musí se ale časem dát na ústup, k čemuž by mu prezident měl umět dopomoci. Nebude na škodu, když si ve světle Brownova úspěchu Obama úryvek s Jackem Kennedym v klidu Oválné pracovny znovu přehraje.