V rozhovoru pro Respekt reagoval Václav Havel na můj názor publikovaný v Reflexu a zde na Aktuálně, navrhující zrušit post prezidenta České republiky:

* Tomáš Klvaňa nedávno na svém blogu na Aktuálně.cz napsal, že Česku funkce prezidenta škodí a že by se měla spíše zrušit. Co vy na to?

Rozumím všem argumentům pana Klvani. Má pravdu, že prezident je u nás – i s ohledem na veliký hrad, v němž sídlí – trochu ztělesněním monarchistické tradice, má pravdu i v tom, že je to funkce, která je z hlediska ústavního trochu „navíc“ a leccos dubluje, či dokonce komplikuje. Některé jeho kompetence lze přitom aplikovat velmi různými způsoby, a dokonce i různě interpretovat, což vytváří další komplikace. To všechno by zasluhovalo zvláštní právnický a politologický rozbor. Přesto nesdílím názor pana Klvani, že prezident je zbytečný. Je mnoho důvodů, proč není. Zmíním se aspoň o jednom: je velmi významným spolutvůrcem společenské atmosféry, ba do značné míry i tím, kdo artikuluje či svým počínáním nějak ztělesňuje skladbu základních hodnot státu. Tato okolnost má na poměry větší vliv, než jsme ochotni si připustit, vliv možná větší než mnohá ústavní pravomoc.

Havlův argument (prezident spoluvytváří společenskou atmosféru a svým jednáním a chováním by měl ztělesňovat skladbu základních hodnot státu) je silný a kdo je v této věci optimista, použije ho ve prospěch zachování prezidentského postu. Bylo by hezké, kdybychom se od Havla dočkali podrobnějšího eseje (proč ne zde, na stránkách Aktuálně?) na toto téma. Kdo jiný má u nás cennější vhled do tématu na stole, případnější zkušenost a schopnost ji přesvědčivě vyjádřit? Kdo má víc nezbytné intelektuální poctivosti než on?

Přesto si znovu dovolím nesouhlasit. Zmíněný argument lze, jak naznačeno, použít proti zachování prezidentské funkce. Připusťme, že je to pohled realistický, snad dokonce pesimistický. Protože prezident

a) významně spoluvytváří atmosféru v zemi (víc, než jsme si ochotni připustit, říká Havel; víc, než je zdravé, dodal bych, protože česká společnost je nedospělá)

b) by svými výroky a chováním měl personifikovat ustavující hodnoty státu,

měl by být mimořádnou osobností schopnou před těmito úkoly obstát.

Jaká je pravděpodobnost, že parlament takového kandidáta zvolí? Nemám po ruce svoji křišťálovou kouli, ale řekněme, že jen o málo větší než nulová. Mnohem spíše se dočkáme prezidenta, který sice bude spoluvytvářet klima veřejného prostoru, bude nás z toho ovšem bolet hlava.

V takovém případě by pokračovalo podemílání oněch Havlem zdůrazněných základních hodnot státu, a to by neměla být věc k žertování. Píšu tuhle poznámku v anglickém hrabství Surrey jen několik set metrů vzdušnou čarou od Památníku vzdušných sil věnovanému dvěma desítkám tisíc pilotů britského impéria, kteří přišli o život ve druhé světové válce. Bělostná stavba na kopci shlíží na Runnymedskou louku, na níž v roce 1215 král Jan zapečetil Magnu Cartu. V řadách Královského letectva, jak známo, před sedmdesáti lety bojovali také čeští a slovenští stíhací piloti právě za ony hodnoty. Naše poškozená, pomalu se zotavující společnost dělá dost pro to, aby jejich oběť znehodnotila. Zvolme proto nejprve rozvážnou taktiku a zastavme onu devalvaci. Zrušme post prezidenta. I proto, že stěží dokážeme zvolit někoho, kdo by jí zamezil.

Havel svůj rozhovor pro Respekt pojal jako podporu Šimonu Pánkovi. On by měl být příští prezident, říká bývalý prezident. Aniž bych chtěl hodnotit jak Šimonovy šance na zvolení, tak jeho vhodnost pro prezidentský post, domnívám se, že tuto diskusi bychom vést neměli. Václav Havel snad odpustí mou prostořekost, ale připadá mi jako pošetilost vybírat dnes nejlepšího mezi námi, zatímco se za rohem škodolibě pochechtává dnešní parlament se „sponzory“ a zanedlouho se tam bude pochechtávat i ten příští se „sponzory“.

Můžu se plést. Mám v hlavě jako ozvěnu varování filozofa Karla Poppera z Otevřené společnosti..., a sice, že není důležité vybírat mezi námi nejlepšího vládce, ale zajistit, aby byl ten, jenž se ukáže jako nehodný, hladce vyměněn.

Což předpokládá, že máme jasno v hodnotách, o něž se ona pravidla výběru a výměny opírají. Řekl bych, že dvacet let po revoluci v nich jasno nemáme. Proto je přínosnější zamýšlet se o kladech a záporech existence prezidentské funkce, případně jako Jiří Pehe, k čemu jsou v EU prezidenti, nikoliv o tom, kdo by měl být prezidentem.