Chris Ofili - kouzelník kontextů

Chris Ofili, britský malíř žijící na Trinidadu, by mohl ostatním radit, jak se dostat na první stránky novin. Prvně se tak stalo před jedenácti lety kvůli obrazu Svatá Panna Marie v Brooklynském muzeu. Chce se napsat „obrazu visícím“, ale Ofiliho jasné plátno bylo ve skutečnosti podepřeno dvěma koulemi z nalakovaného sloního trusu.

Uschlý exkrement a výstřižky černošských vagín, které létaly kolem černé Madony jako pornomotýlci, vyvolaly aféru. Starosta New Yorku Giuliani chtěl muzeu odebrat dotaci, což mu soud nakonec zakázal.
Ofili na spor reagoval inteligentně – mlčením. Letos Guardianu řekl:

„Byl to americký hněv. Já vyrůstal v Británii a takovou míru hněvu jsem neznal. Takže bylo jednodušší a snad zajímavější nic neříkat.“

Už předtím byl Ofili známý. Jako prvnímu černochovi mu v Británii dali Turnerovu cenu. Stal se vlajkonošem multikulturní generace a v roce 2003 reprezentoval Spojené království na Benátském bienále.

Umění nemá žít v politickém vzduchoprázdnu, ale kdykoli se ho dnes, bohužel, zmocní politická rétorika, je dobré prchnout. Současná Ofiliho retrospektiva v londýnské Tate Britain dokládá proč.

Tečkovaný styl Ofili

Výstava má tři vrcholy. Prvním jsou díla z devadesátých let, která mu přinesla věhlas a totožnost. „Styl Ofili“ je inspirován tečkovanými malbami z jeskyně San v zimbabwských pahorcích Matobo, kde pobýval na studijní cestě, a také zářivými barvami v kombinaci s korálky, polyesterem a výstřižky, stejně jako úsporně elegantní linií, rebelantským humorem a kontrasty posvátného s vulgárním.

Sem patří šprým v podobě variace na Blakeovu ilustraci Čtyřiadvacet starců odkládajících své koruny před božským trůnem, kterou Ofili drze pojal jako Sedm běhen vrhajících svou číču před božským trusem. Inspirace hiphopovou subkulturou prostupuje i dalšími plátny (Dvojitý Kapitán sračka a legenda černých hvězd). Nejsilnější malbou tohoto období je subtilní, „marleyovské“ No Woman No Cry, portrét matky, jejíž dospívající syn se stal obětí rasové vraždy. Její slzy jsou vyplněny drobnými výstřižky fotek synovy tváře.

Druhým vrcholem výstavy je soubor Vrchní místnost (The Upper Room) z roku 2002, dřevěná svatyně vbudovaná do galerie tanzanijským architektem Davidem Adjayem. Je to série třinácti obrazů evokující poslední večeři, na nichž jsou zpodobněni makakové s číšemi v prackách. Po každé straně je jich šest, jsou vyvedeni z profilu – každý v jiném barevném provedení, každý nasvícen shora, což útoku barev dodává na agresivitě. Obrazy vedou k většímu plátnu v průčelí, na němž zlatý makak rovněž drží číši, je však namalován z anfasu.

Dílo nabízející vějíř interpretací

Makakové jsou v některých náboženstvích posvátní a křesťanský folklor považuje opice za symbol chtíče (stvořené ďáblem jako odpověď na božský produkt – člověka). Ofili, jenž vyrostl v rodině nigerijských katolíků, zřejmě odkazuje na tento zdroj. Ironie, blasfemie, rej barev a snaha o změnu kontextů se tu slévá v působivý zážitek. Můžete se posadit a přemýšlet o hranicích náboženského výkladu nebo se jen nechat unášet nestydatě přitažlivým vjemem.

V posledních letech udělal Ofili odvážný krok jinam. Ty tam jsou korálky a sloní trus. Ornamentální styl, jenž místy připomínal secesní plakáty, vyměnil za jednoduchou olejomalbu využívající barevné plochy ke sdělování temnějších témat. Série Modrý jezdec (odkaz na Marca, Kandinského a spol.) se vyznačuje tichými motivy v různých odstínech tmavě modré a černé. Stejně jako v noci, i zde musíte před obrazy chvíli stát, než vytušíte obrysy scény: jezdec v subtropickém lese, mrtvý jelen na háku...

Nejsilnějším zážitkem výstavy je obraz z této série – Iškariotské blues – noční výjev s houpajícím se oběšencem, vedle něhož hraje muž na verandě na bendžo. Scéna vás po chvilce vtáhne dovnitř a vy pocítíte horko karibské noci a uslyšíte melancholickou skladbu. Do této poetiky se ochuzené, politizující rétorice nechce. Mnohem raději by probírala umělcovo kacířství. Právě tady je však Ofilimu, kouzelníku kontextů a rebelskému básníkovi, nejlíp.

Psáno pro Lidové noviny