Poslední červnový den se více než 1000 sociálních demokratů rozhodlo nezaplatit poplatky a jejich členství tak zaniklo. Nejvýznamnější z nich byl bývalý předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka. Ze strany tak odešla jedna z nejvýraznější postav sociální demokracie posledních deseti let.

Je mi osobně líto každého ztraceného sociálního demokrata, mnoho z nich jsou mí dlouholetí kamarádi a přátelé. Odešli především proto, že se jim nelíbí jednak směřování sociální demokracie, za druhé nízka úroveň vnitrostranické demokracie a pokles politické kultury obecně. Snažím se těmto odchodům bránit, argumentuji tím, že sociálně demokratické ideové zakotvení je stejné, bez ohledu na to, že se současné vedení snaží vydat jinam, než já bych si já a mnozí ostatní přáli. Přesto nebo spíše právě proto v ČSSD zůstávám. Stále věřím, že se nám společně povede vrátit jí ztracenou politickou váhu a vytvořit z ní moderní levicovou stranu pro 21.století, která bude schopna nabídnout všem občanům naší země, zejména pak mladým lidem, přitažlivou vizi budoucího světa se kterou se budou moci ztotožnit.
Role Bohuslava Sobotky v úctyhodné historii ČSSD je ještě příliš čerstvá, jeho přínos budeme muset zhodnotit teprve s potřebným odstupem, ale již nyní je jasné, že tím symbolicky oslabuje právě moderní křídlo sociální demokracie a že bude snaha o modernizaci sociální demokracie a vlastně demokratické levice jako celku o to náročnější.

Bohuslav Sobotka odmítal laciný populismus, byť to bylo pro řadu lidí v ČSSD po Paroubkově a Zemanově stylu vládnutí velmi těžko pochopitelné, neboť preferovali jejich levicově populistický styl, který se v mnohých aspektech příliš nelišil od současného babišovského narativu. Navenek se tento spor projevoval především uvnitř ČSSD střety mezi tzv. sobotkovým a haškovým prozemanovským křídlem a oslabovaly tak výsledky vlády.

Protože Bohuslav Sobotka byl úspěšný premiér, možná jeden z nejúspěšnějších polistopadových premiérů, nabízel jasná a konkrétní, ale především reálná řešení společenských, sociálních a ekonomických problémů. Populismu čelil, přestože ho okopávaly koaliční strany, neměl podporu u prezidenta, musel se vyrovnat s následky ekonomické krize po vládách pravicových a bohužel i zákeřnými kopanci z vlastních řad. Přesto zůstal i dovnitř strany demokratem, který, na rozdíl od současného vedení ČSSD, nelikvidoval své soupeře, ale naopak se snažil využít jejich schopností ve prospěch sociální demokracie.

Z jeho kroků bude možné čerpat i do budoucna, protože kyvadlo společenských emocí po nynější obří krizi bude vyžadovat jistou míru sobotkovské umírněnosti a věcnosti. Česko prostě potřebuje uklidňovat, nikoliv rozeštvávat. To je historická role sociální demokracie a ČSSD by měla tuto roli hrát i v budoucnosti. Musíme vytvářet nové „vítězné“ ale především solidární koalice mezi různými společenskými skupinami, mezi městem a venkovem, mezi regiony, které v posledních letech prosperovaly, a mezi těmi částmi naší země, které naopak stále řeší mnoho problémů. Ukazuje se to například po přírodních katastrofách: tornádo na jižní Moravě vyvolalo oprávněnou vlnu solidarity, ale povodně na Děčínsku už zdaleka takovou míru pomoci nezískávají.

Odchod Bohuslava Sobotky neznamená, že by se v řadách ČSSD progresivní humanistická a enviromentálně odpovědná levice vytrácela. Nás pokrokových autentických sociálních demokratů je mnoho, musíme se nyní především soustředit na to, jakým způsobem ji představit, kým ji prezentovat a otevřít tak prostor pro opravdu přitažlivou levicovou politiku schopnou oslovit širokou veřejnost.

Bohuslav Sobotka se tam snažil tímto směrem jít, i když je potřeba otevřeně si přiznat, že za jeho předsednictví začala, zřejmě z nepochopení této změny, jistá křeč, ze které se se obtížně dostává, protože si nevěříme, nemáme jednotnou touhu jít a obhájit naše myšlenky před veřejností, nespojujeme se ani uvnitř, ani navenek. Proto nám voliči oprávněně nevěří.

Jsme uhranuti úspěchem Andreje Babiše, máme pocit, že buď jdeme s Andrejem a pak musíme být zticha, nebo musíme být totální antibabiš. Jenže role sociální demokracie je historicky mnohem širší a nemůže se zastavit u momentální populistické politiky personifikované několika málo lidmi, z nichž většina patří do generace, která tu vládne od roku 1989.

Andrej Babiš a Miloš Zeman dnes de facto řídí populisty nalevo od středu, Václav Klaus ovlivňuje pravicové populisty z SPD a Trikolóry, stále do politiky významně promlouvají lidé, kteří vedou minulé války.

ČSSD by neměla podléhat nostalgii a snažit se o konzervování světa, který jsme tady měli pár let po revoluci. Čekají nás zásadní strukturální změny, světová ekonomika se překotně vyvíjí směrem, na nějž musíme reagovat. Každý den se zdvojnásobí objem znalostí, které jsme měli od začátku historie lidstva, každý den se technologicky posouváme neuvěřitelně daleko, nemůžeme se od toho odstřihnout a žít si na malém českém písečku, to už prostě nefunguje. A pokud bychom si naivně mysleli, že to jde, vytváříme sobě a budoucím generacím obrovské problémy, které nepovedou k větší spravedlnosti a prosperitě všech. Naopak.

Musíme se zaměřit na budoucnost českého průmyslu a inovativních technologií, máme obrovský potenciál, jedinečnou možnost v době po koronaviru nastartovat opravdu zásadní změny. A součástí těchto změn bude, ať se nám to líbí nebo ne, zelená revoluce, protože máme pouze jednu ZEMI. Společně s ní, pak musí přijít i nová sociální revoluce, a ta bude muset být poměrně nekompromisní. U ž nestačí bavit se o důchodech, sociálním a zdravotním pojištění, musíme se bavit o úplně jiném přístupu k fungování společnosti, vzděláním a zdravím počínaje a ekonomickými vztahy konče. Vzdělání bych zdůraznil, protože náš potenciál nesmí skončit v rukou několika málo lidí, kteří se budou mít lépe než dnes, ale díky větším možnostem se potenciál nové ekonomiky musí otevřít i pro všechny ostatní.
A na to budeme lidi typu Bohuslava Sobotky potřebovat. Proto bych chtěl na závěr vyslovit přání, že bych chtěl Bohuslava Sobotku vidět brzy zpět v sociální demokracii jako člověka s vizí a idejemi. Možná mnohé neuchvátil jeho politický styl, mnoha lidem připadal jako nedostatečně silný lídr, ale v současné rozbouřené době se čím dál, tím více zřetelně ukazuje, že by bezesporu byl jako premiér významně lepší, než chaotický a narcistický jájínek Andrej Babiš.