Každá země se snaží, aby měla v "Bruselu" co nejvíce svých lidí. Evropští úředníci sice jednají v zájmu celé Evropy, ale když něco potřebujete prosadit, mnohem lépe se vám jedná s někým, kdo chápe, co se u vás doma děje. Jenže u nás řadu let spíše platilo "Čech Čechovi cizincem".

Češi tvoří dvě procenta obyvatel Evropské unie, takže by v evropských institucích měly pracovat zhruba dvě procenta Čechů. To jakž takž platí na nižších úřednických a asistentských místech, ale od vedoucích oddělení přes ředitele odborů až po šéfy generálních ředitelství Komise jsme na tom hůře než třeba Maďaři či Slováci. Není se co divit, každá rozumná země svým lidem pomáhá, aby se v tvrdé konkurenci dokázali prosadit. Jen my jsme se na Čechy v Bruselu dívali prvních deset let našeho členství přes prsty a Václav Klaus dokonce na setkání s nimi pohrdavě mluvil o těch, co "šli za lepším". Fráze jako z úvodníku Rudého práva o emigrantech rozhodně nemohla v nikom vyvolat touhu po lepší spolupráci s Prahou.

Když jsem v lednu 2014 převzal koordinaci české evropské politiky, požádal jsem kolegy na Úřadu vlády o kontakty na Čechy, působící v evropských institucích. Chtěl jsem se jim představit, poslat kontakty, požádat o spolupráci. A zjistil jsem, že žádný takový seznam neexistuje, a že někteří lidé sice nějaké kontakty mají, ale stojí to na osobních vazbách a není v tom žádný systém. Rozhodli jsme se věci změnit – a jsem rád, že v tom pokračuje i tato vláda. A neškodilo by shrnout, co už se udělalo a co by šlo dělat lépe.

1. Kdo je kdo

Máme seznam Čechů, kteří pracují v evropských institucích. Zdánlivě přirozená věc, ale do roku 2014 nic takového neexistovalo. Druhým krokem by bylo vědět, jaké mají cíle, kdy budou mít odpracováno dost let na to, aby mohli postoupit na vyšší pozici, co jim pomůže.

2. Umíme spolu mluvit

Největší česká slabina. S řadou Čechů v Bruselu jsem se pravidelně vídal (a je dobře, že Aleš Chmelař v setkáních pokračuje), čas jim věnoval premiér (minulý i současný), klíčové ale je, aby cítili zájem příslušných ministerstev. O Čechy, kteří se věnují zemědělství, se hodně zajímal Marián Jurečka, se "svými" Čechy komunikovala Michaela Marksová, ale v řadě pro ČR klíčových oblastí jako je vnitřní trh, obchod, eurozóna či místní rozvoj ministři kontakty s Čechy, kteří na těchto věcech pracovali, totálně ignorovali. Je sice fajn, že tito lidé budou mít úředně přidělený kontakt na každém ministerstvu, ale pokud neuvidí zájem ministrů a náměstků a pokud nebudou cítit skutečný zájem o spolupráci, přestanou s námi mluvit. A budeme zpátky tam, kde jsme byli před rokem 2014.

3. Máme kapacity

Oblíbenou výmluvou je, že nejsou lidi. Proto jsme v roce 2015 zřídili speciální místo na Stálém zastoupení v Bruselu a daný diplomat se má starat o Čechy v institucích, pomáhat jim a propojovat je s lidmi z české státní správy. Není na mně, abych soudil, ale z toho, co slyším, by šlo věci dělat lépe. Uvidíme, jak se s tím popere nový diplomat, který by měl tuto agendu již brzy převzít. Druhým člověkem, který se podpoře Čechů v institucích věnoval, byla kolegyně z evropského týmu na Úřadu vlády. Po personálním průvanu v roce 2017 ta agenda asi přešla na někoho jiného, ale není to moc vidět. Svou roli dobře plní lidé na Ministerstvu zahraničních věcí a na Diplomatické akademii – zveřejňují informace o výběrových řízeních, pracují s českými experty vyslanými do Komise, připravují mladé Čechy na tvrdé přijímací řízení. Lidi tedy jsou, ale pomohlo by více se soustředit na zpětnou vazbu, zdali svou práci dělají dobře.

4. Neumíme prorazit

Když se člověk hlásí do evropských institucí, musí nejprve projít tzv. EPSO testy. První část je vědomostní – a s tou Češi problém nemají, dokonce mají nadprůměrnou úspěšnost. Jenže pak přijde druhá část, tzv. assessment centrum, kde se najednou nezkouší znalosti, ale testují se schopnosti analýzy, komunikace, řešení problémů a spolupráce. A tady se karta obrací a po tomto kole naopak nadprůměrně hodně Čechů vypadává. Můžeme to samozřejmě svést na české školství (nabiflovat se umíme, komunikovat a spolupracovat moc ne) – ale taky bychom měli přemýšlet nad tím, jak lépe připravit ty, kteří se na EPSO testy hlásí.

5. Je komu pomáhat?

Mluvíme o tom, jak málo Čechů je na vysokých pozicích v Evropské komisi. Ale máme vůbec zájemce, kterým bychom mohli pomáhat? Několikrát se mi povedlo prosadit, aby se výběrové řízení na vysokou pozici konalo jako otevřené a vedle zaměstnanců EU institucí se mohli hlásit i lidé zvenku. Ministerstva vždy tvrdila, že kandidáti budou – ale až na jedinou výjimku se nikdy žádný Čech nepřihlásil. Je proto potřeba si otevřeně přiznat, jestli jsme vůbec schopni mít kandidáty, kteří do boje o zajímavou pozici v Bruselu půjdou, jinak si děláme jen ostudu.

6. Smrt sousedově koze

U vysokých pozic je důležitý také lobbying vlastní země. Kvalitních kandidátů se mezi půl miliardou občanů EU najde vždy dost, takže roli hraje každý detail. A zatímco většina zemí za své kandidáty lobbuje, ať již mají vazbu na vládu, opozici, či jsou prostě jen občany dané země, Češi to často mají v hlavě pomíchané. Několikrát jsem narazil na to, že jeden Čech lobboval proti jinému, hlavně aby místo nedostal člověk z vlastní země. Kdykoliv jsem na něco takového narazil, tvrdě jsem po tom šel a jeden případ se dokonce řešil na nejvyšší vládní úrovni. Občas se to děje i nyní – a lidem to ke škodě nás všech prochází.

7. Podpora mladých talentů

Podařilo se domluvit s HR Evropské komise, že pomohou nejtalentovanějším Čechům, kteří mají do roka až dvou šanci na povýšení, aby se na to připravili. Dostat se na seznam "fast track" lidí je hodně exkluzivní věc – a už by možná měla být na stole analýza, jak to našim lidem pomohlo a co případně chtít po Komisi jinak.

8. Naši experti v Bruselu

V Komisi vedle evropských úředníků pracují také tzv. vyslaní národní experti – a každá země se snaží, aby mohla k tématu, které je pro ni důležité, přispět i vlastními lidmi. U nás to moc nefungovalo a vysílání lidí do zahraničí bylo často první obětí tupých škrtů v rozpočtech ministerstev. Proto jsme vytáhli peníze na tyto lidi mimo rozpočty ministerstev a od roku 2016 naopak ministerstva soutěží o to, aby z centrálního rozpočtu mohli vyslat právě své lidi. Stačila jednoduchá změna a dnes již v Evropské komisi působí výrazně více Čechů – a pracují na tématech, která jsou pro nás důležitá. Rozhodně by mělo smysl tento rozpočet ještě navýšit – za podmínky, že tito lidé budou mít po návratu z Bruselu šanci své nové zkušenosti pořádně využít, zatím to tak není úplně vždycky (což bohužel platí i pro lidi z ministerstev, kteří vyjedou na odbornou práci na našem Stálém zastoupení v Bruselu a po návratu mají problém se zapojit zpět do fungování svého ministerstva).

9. Vzdělání, vzdělání…

Většina členských zemí si aktivně buduje elity, které rozumí fungování Evropské unie a mají vazby na ostatní země. Jednou z osvědčených cest je studium na College of Europe, kterou absolvovalo několik úspěšných "bruselských" Čechů. Stát má dokonce možnost poskytnout ke studiu na této škole stipendia – a totálně v tom selhává. Když jsem koncem roku 2016 na College of Europe přednášel, studovalo tam několik Čechů – ale ani jeden tam nebyl na vládní stipendium. Naproti tomu Slováci, Poláci či Maďaři o stipendia svých vlád tvrdě bojují a zájem výrazně převyšuje nabídku. Pokud ale skutečně chceme, aby v Bruselu působili úspěšní Češi, měli bychom se postarat o to, aby přicházeli s dobrým vzděláním.

10. Mluvme spolu

Aby celý systém dobře fungoval, musíme spolu hodně mluvit. Bavme se o odborných věcech, na kterých Češi v Bruselu pracují – ale dejme jim také šanci ovlivňovat to, co se děje u nás doma. Spoustu výborných komentářů ke Strategii České republiky v Evropské unii jsem dostal právě od lidí, kteří každý den v přímém přenosu vidí, jak své strategie prosazují ostatní země. A mají také co říct do debat o tom, kam chceme v Evropské unii směřovat. Jsou u zdroje a často umí dobře vysvětlit různé lži, mýty a manipulace, které EUhateři tak rádi u nás šíří. Po prvním střetu s dobře informovaným člověkem se ale často vypaří jako pára nad hrncem – a na tento bonus fungování úspěšných Čechů v Bruselu bychom neměli zapomínat. Většina z nich se bude chtít jednou do ČR vrátit – a bude se chtít vrátit do úspěšné a sebevědomé země, ne do země, kde kvete zahleděnost sama do sebe, strach a nenávist.

Pokud chcete vědět o mých názorech více, sledujte můj Twitter @ProuzaTomas na adrese https://twitter.com/ProuzaTomas

Psáno pro Info.cz.