Venku se přehnala první průtrž mračen, vzduch je jak v prádelně a já sedím v Tchaj-peji u ranní kávy a přemýšlím.

Přemýšlím, že bych měl být vděčný za zkušenosti z dětství a dospívání. Nic člověka neformuje tak jako setkávání s realitou. A že to byla realita… Ač pocházím z dělnické rodiny a o disidentech jsem se víceméně doslechl až nějaký čas před sametovou revolucí.

Vzpomínám na učitelku občanské nauky. Ta chtěla, když jsem se vrátil z týdenního pobytu v Paříži (kde jsem byl na pozvání legálně pobývajícího příbuzného), abych vypracoval pro studenty referát o problémech kapitalistického světa. Jako správný puberťák oslněný „Velkým Světem“ jsem jí samozřejmě odvětil, že jsem se měl dobře a že žádný referát psát nebudu. Chyba!

Také jsem netušil, že se "někam zapíše“ též mé vyjádření, že pokud se ve Společnosti bude mít každý jedinec dobře, že se bude mít dobře celá Společnost…. Ach ten Marxismus-Leninismus… Moje slova také chyba!

Kdo zná tehdejší časy, je mu jasné, že mít z občanské nauky známku dostatečnou byl docela slušný výkon. Již známka chvalitebná byla známkou nepochopitelné neschopnosti studenta. Navíc vše umocněno zřetelným ředitelským písmem, že jako student se k žádnému vysokoškolskému studiu nedoporučuji.

Také se mi vybavil výraz obličeje učitele na tzv. předvojenské přípravě na gymnáziu, kdy nám vysvětloval druhy válek – když imperialistický stát napadne socialistický atd. atd. Z prosté zvídavosti a veden logickým uvažováním, jsem se dotázal jaká, že by to byla válka, kdyby socialistický stát napadl imperialistický? Vytřeštil na mne oči a vykřikl, že socialistický stát nikdy nemůže napadnout jiný imperialistický stát, že maximálně, může přijít na bratrskou pomoc lidu té země. A na pozvání lidu té země. Smutné je, že to myslel smrtelně vážně. Ale já to vůbec nemyslel politicky, mne jen chyběla odpověď na moji otázku jako odpověď na poslední možnou „kombinaci“.

K žádnému studiu jsem samozřejmě nikdy přijat nebyl. Přiznávám, že to bylo zcela jistě též i přispěním mých ne zcela vynikajících školních výsledků, ale zcela jistě nedoporučení sehrálo též svoji roli. Na umělecké školy jsem navíc byl nepřijat s takovou tou krásnou větou v textu – nepřijat pro nedostatek talentu.

Vzpomněl jsem si, jak jsem si s kolegy z práce v kulturním středisku na jakési slavnosti v Houšťce připnul trikoloru na klopu. Slavnost měla překrýt tehdy jaksi ne zcela oslavovaný svátek 28.října. A jaké z toho bylo pak vyšetřování na všech možných a nemožných úřadech, včetně OV KSČ.

Vzpomněl jsem si, jak na mne hmotnější vrátná v šedivé uniformě s rudým pruhem na rukávu křičela, že žádnou paní XY nezná, že zná jen soudružku XY.

K úplnosti musím dodat, že mne aspoň z práce nevyhodili, když emigroval můj bratr na Západ.

A 17. listopadu 1989 se mi nakonec podařilo před policejním plukem se schovat na schodišti u půdy v Mikulandské ulici.

Všechny tyto historky mi velmi pomohly a poučily. Bylo jich však mnohem více. Teď jen zmiňuji ty, co mne napadly při ranní kávě. Naučil jsem se jít si nakonec vždy za svým a vždy po svém. To mi dali komunisti. Možná bych jim měl poděkovat? Nevím. Asi spíše ne. Normální doba to rozhodně nebyla. Ale co je vlastně normální doba? A navíc doba je vždy jen jedna. Taková jakou si ji uděláme. Výmluvy se nepočítají.

Vzpomínám na někdejší výrok předchozího prezidenta. Byl nějak ve smyslu, že ten kdo emigroval tak neuspěl doma. Možná? Navíc nejsem emigrantem v pravém slova smyslu, spíše migrantem, ale to se dnes moc říkat prý nenosí.

A jako příslušník pražské kavárny (ač jsem od Prahy na tisíce kilometry vzdálen) musím také kriticky přemýšlet o slovech současného prezidenta, že příslušníci tohoto „virtuálního spolku“ nikdy nic nedokázali a měli by slušně řečeno mlčet. Možná?

Naštěstí stříbrnou medaili Jana Masaryka za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí mi zde v Tchaj-peji, při slavnostní příležitosti státního svátku, předával člověk, jehož si velice vážím.

Nikdy jsem se necítil perzekuován minulým režimem, prostě taková byla doba jen.

Ach – a nyní je století jedenadvacáté a opět zní: „Již vzhůru psanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad zhnět!“

A nejvtipnější je, že onen příbuzný, kterého jsem tehdy navštívil v Paříži byl spolupracovníkem Stb. Což jsem se dozvěděl až po dlouhých letech…

A učitelka ruštiny a občanské nauky se dala na výuku angličtiny.

„To jsou paradoxy, jo. Vaňku…“