Bush přijíždí na návštěvu jednat, Putin vystřeluje výhružné rakety

Bush přijíždí jednat, Putin střílí do vzduchu výhružné demostrativní rakety. Už ten rozdílý přístup musí člověka zarazit. Putin se tváří, jakoby státy, které bývaly "sovětskými satelity," byly stále pod jeho vlivem. Jsme nebo ne? I proto je rozhodutí o radarech důležité a naše historicky první rozhodnutí, které jde „vně“ pouze naší země a čistě naše zájmy.

Diskuse k blog-článku „Jsme národ hobitů: radary a reformy,“ který jsem vyvěsil v sobotu, byla přes víkend tak široká a zajímavá (děkuji za ni), že mi přišlo škoda nerozvinout diskusi dále. Koneckonců od toho jsou blogy - a v tom jsou jiné než „pasivní“ novinové články – je to aktivní diskuse.

Přirovnání k hobitům není v žádném případě urážlivé. Naopak. Hobiti byli národ velice sympatický, vtipný, dokázali si ze sebe dělat srandu a brát se s jistou (sice zavalitou, ale přesto) lehkostí. I v tom jsme hobitům podobní a o lehkost pohledu na nás samotné jsem se koneckonců pokusil i v minulém článku. Hobiti, jak všichni víme, splnili v dějinách Středozemě zcela jedinečnou roli, přestože to nebyli žádní „rození“ hrdinové. Když šlo do tuhého, hobiti se drželi správné věci.

Rozhodujeme o vnějším světě – poprvé
Čechy se (spolu s Polskem) „díky“ radarům octly v centru mezinárodního dění. Zahraniční média sledují naše počínání s větším zájmem než cokoli jiného a sledují naše rozhodnutí, protože na něm záleží. Je to snad od revoluce poprvé, kdy naše rozhodnutí ovlivní nejen nás, ale i vnější svět. Vstup do NATO, OECD nebo EU byla sice velká rozhodnutí (no, ono upřímně nebylo zas tak složité o tomto rozhodnout… šlo spíše o přijetí do klubů), ale vždy se týkala jenom a jenom nás, našich zájmů a naší budoucnosti. Nyní poprvé rozhodujeme o věcech vnějšího světa. Naše rozhodnutí (souhlas i odmítnutí) prostě bude mít vliv na vnější geopolitický svět a na rovnováhu sil a my se z této role prostě nevykroutíme. Tedy ještě jinými slovy: po dlouhé době nacismu, komunismu atd. nerozhoduje vnější svět o nás, ale my o světě vnějším. A ještě jinak: rozhodovat o svých vlastních věcech jsme se po 17 letech již slušně naučili, rozhodovat o věcech světových se ještě musíme učit. Je to ale zcela přirozené a normální – nikdy jsme neměli příležitost se toto naučit.

Podotýkám, že co se týče radarů, jde o naše rozhodnutí. Ať už se rozhodneme jakkoli (můj osobní názor vyjít vstříc spíše americké otázce než ruským výhružkám, zde není tak důležitý) – jde o to, že je to rozhodnutí naše, které nás spíše nevolky než volky vtahuje do záležitostí velkých. A my se v této roli necítíme moc dobře. Není divu, už dávno jsme tuto roli nehráli a musíme si na to jen pomalu zvykat.

Zpět pod ruský vliv?
Poslední poznámka. Nedokáži si dost dobře představit, jak jinak než podlehnutí ruskému vyhrožování by bylo vnímáno případné odmítnutí radarové základny. Čím více Rusko vyhrožuje, čím více raket bude demonstrativně testovat, tím se celé zadání stává paradoxně jasnější. Pokud základnu odmítneme, bude až příliš jasné, k čí sféře vlivu se hlásíme. Se současnou zahraniční politikou Ameriky není nutno bezpodmínečně souhlasit (a neznám jediného Američana, který by ji jak celek schvaloval). Nicméně jasné je, že Američani (na rozdíl od Putina) se naše rozhodování nesnaží ovlivňovat žádným siláckým vyhrožováním a střílením výstražných raket do vzduchu. Naopak, přijíždí k nám na návštěvu - a to v nejvyšším možném politickém i protokolárním zastoupení – citlivou věc diskutovat. Již tento přístup o mnohém svědčí...

Kýžená Země nikoho
Snažíme se žít v zemi nikoho, jenže to bohužel nelze a nikdy to ani ve skutečnosti nešlo. Nejlépe by nám pochopitelně bylo bez válek a radarů a tanků a vojáků… ale taková ideální Foglarova Země nikoho bohužel v geopolitice neexistuje. Ještě tedy jedna (krátká) citace Tolkiena: „Svět se změnil…“ a my si na to musíme zvyknout.

Jsme národ hobitů: radary a reformy

aneb jak se Topolánkovi přesto podařil Havlovský projev

V mystických příbězích J.R.R. Tolkiena žije bájný národ hobitů. Mají rádi svá vybraná rustikální jídla, nedají dopustit na své všudypřítomné pivo, pečují o své chaloupky a ve volných chvílích se nejraději hrabají ve svém záhonku a večery tráví vyprávěním příběhu nad již zmíněným mokem, který dovedli k dokonalosti.
Klíčovým principem hobitů je „do not meddle in the affairs of the wizards“ tedy nemontovat se do věcí, kterými se zabývají velcí mágové. Hobiti byli vůbec nejspokojenější, když měli „svou pohodu,“ nikdo je nerušil, do ničeho nezatahoval a nechal je „být.“ Nebezpečí vzrůstající v Mordoru bylo vzdálené a mnozí velice šťastně žijící hobiti o žádném Mordoru často ani nevěděli, protože … co se jich to vůbec týká? Přitom jejich země byla bez jejich vědomí střežena jak mágy, tak tajemnými chodci.

Raději se hobitů na nic moc neptejte
Když nám jako Čechům byla poprvé položena otázka, zda na svém území chceme americký radar, naše reakce byla hobití. Proč nás vtahují do záležitosti velkých? Co se nás to týká? Ještě více nás zarazila reakce Ruska. Teď již bude jakékoli rozhodnutí špatně. Buď se přikloníme pod sféru vlivu Ameriky tím, že radary postavíme, nebo se nepostavením podřídíme ruskému mocenskému vyhrožování. Jakoby zazněl povzdech: „kéž by nám tuto otázku raději nikdo ani nepoložil.“ S těžkými otázkami, které se nás týkají, si prostě nevíme rady. Ať to za nás vyřeší někdo jiný, nějaký jiný mág, třeba NATO. Hlavně ať o svém osudu nerozhodujeme sami.
Jako češi si jen těžko zvykáme na to, že se nás někdo na něco skutečně ptá. Na rozdíl od Ruska se nás totiž Američané skutečně ptají a nevyhrožují – chcete, nechcete, nevadí postavíme jinde. Ale nás ta otázka samotná uvádí do rozpaků - není divu, pokud si promítneme svou novodobou historii. Většinu času jsme byli pod nedobrovolnou “správou“ někoho jiného, někoho velkého, kdo rozhodoval za nás.
Chybí nám odvaha vzít věci do vlastních rukou a vydat se na cestu. „It's a dangerous business going out your front door,” říkávali starší hobiti těm mladším. Tedy česky: Pustit se za práh své opatrovávané chaloupky, může znamenat velké nebezpečí. Odvaha nebo šťáva chybí i našim “reformám,“ kterých se koneckonců nezastává ani samotná vláda.

Topolánkův projev Havlova formátu - blýskání na vykročení do světa?
Důvod proč však tento článek byl napsán právě teď je, že se včera cosi změnilo. Projev předsedy vlády Topolánka, který přednesl předevčírem (31.5.2007) o radarové základně byl ne-hobití. Od dob Václava Havla jsme od politiků již dávno odvykli projevům takovéhoto formátu. Člověku se téměř nechtělo věřit vlastním uším – projev byl odvážný, zajímavý a hlavně zcela nový. Ani jednou v něm nepadla argumentace, jak se takový radar (ne)bude vyjímat na pozadí našich zahrádek a chaloupek a další titěrnosti nám vlastní. Naopak, pan premiér pochopil, jaká je výzva doby a podařilo se mu to dobře říci. Že nežijeme v bezpečném světě, kde vládne jen a jen „pohoda, pivo a dlouhý dým,“ že dost dobře nemůžeme sedět nerozhodnuti (a nezeptáni) na plotě a klátit nohama. Jsou věci, kde je na místě zaujmout jasné stanovisko, kdy je potřeba postavit se po bok velkým globálním hráčům a ujasnit si, kde vlastně stojíme.
Nejraději bychom tuto otázku pochopitelně neřešili, ale pokud si musíme vybrat, raději než ve sféře vlivu Ruska, bude lépe stát po boku Američanů. Také poprvé po dlouhé době se vysoký český politik oprostil od “národních zájmů“ a přestože mluvil k českým posluchačům, zapřemýšlel si ve velkém, světovém kontextu. A vyšlo mu to, ten projev byl skutečně světový a zazněly v něm nové myšlenky, které byly podany uvěřitelným způsobem.
Koneckonců, i vystrašený, nebojovný národ hobitů měl svého Bilba a svého Froda, kteří nakonec donuceni okolnostmi sehráli velkou roli v dějinách Středozemě. Kéž by se taková odvaha, padni komu padni, projevila i v otázce fiskální konsolidace, reformy důchodů a třeba termínu přijetí eura.

Více »

Tři reformy pro pop(elku)

Tři reformy pro pop(elku)
Co mají plány vlády, opozice a Tlustého společného

Přestože se vzduchem linou tři různé formy reformy (vládní, opoziční a žofínská) neznamená to, že je z čeho vybírat. Pokud použijeme hudební terminologii, každá z navrhovaných variant je takový pop, výtahová hudba, líbivé melodie, které byly složeny a produkovány pro jeden jediný účel: potěšit a hlavně nikoho neurazit. Ani jednu z reforem nemůžeme považovat za vážnou hudbu, která by šla do hloubky a ani jedna z nich není žádný drsný a "tvrdý" hard rock. Zlatou poučkou a obecným principem popové hudby je byt lehkou hudbou k tanci a oddechu, která si zakládá na osvědčených rytmech a melodických tématech. Popová hudba nevybočuje, neburcuje a hlavně (abych citoval již klasický český film) nic neřeší.
Přesto je zajímavé se nad našimi třemi melodiemi zamyslet (když už je tedy musíme poslouchat stále dokolečka). A to hned z několika uhlů pohledu či poslechu. Zaprvé je zajímavé, že přestože jsou tyto tři reformy prezentované jako radikálně nesmiřitelné koncepty, mají až překvapivě mnoho společného. Zadruhé, každá z nich důkladně řeší marginálie a nikoliv hlavní problém naší ekonomiky. Tím je deficit veřejných financí a skutečné reformy: totiž důchodového systému, školství, hlubinný boj s korupcí, urychlení soudnictví a intenzivní a seriózní přípravy na euro.
A nyní přijde snad to nejzajímavější: přestože žádná z navrhovaných reforem sama o sobě není dostačující, pokud by se jednotlivé návrhy skombinovaly, dalo by to dohromady reformu již slušnou.

Bez reformy seš mrtvej

Mít svou vlastní reformu se stalo politickou modlou. A díky Bohu za to. Vizi svých daňových změn představila již téměř každá demokratická strana. Bohužel se však většina reformního úsilí soustředila na re-formování daní, což je sice hezké, ale problém skutečně leží zejména někde úplně jinde.
Na první pohled se každá reforma výrazně liší. Ta nejradikálnější varianta (žofínská) od Vlastimila Tlustého, která zarazila i vedení své vlastní domovské strany, vyvolala mezi řadovými příznivci na Žofíně takové nadšení, které bylo možno přirovnat téměř vzorovému intelektuálnímu puči. Snížení daňové sazby téměř na polovinu (u podniků přesně o polovinu, z 24 na 12 procent) zahrálo tak silně na pop-ulárně líbivý bas snožování daní, že se nadšený sál zcela zapomněl zeptat, kolikže by tato sranda stála. Připodobnit to lze situaci, kdy vám prodejce nabízí vynikající automobil, který dosahuje snového zrychlení a neuvěřitelné rychlosti (i na českých dálnicích) a disponuje dvojciferným počtem airbagů. V návalu nadšení vám však prodejce nějak pozapomene sdělit, kolik by takový vůz stál.
O samotné vládní reformě toho již bylo napsáno dost, jedná se o mírný pokrok v mezích politicky možného, ale jinak nic moc nového pod sluncem. Koneckonců ani vláda tyto své návrhy neprezentuje jako reformy, ale spíše jako “přípravné kroky“ na reformy.
Ještě méně radikálnější je koncept levicové opozice, který de facto nabízí jen pokračování v postupných změnách, které byly nastartovány minulé roky.
Nyní však k tomu zajímavějšímu a méně probíranému: Pokud si totiž člověk udělá několik kroků odstup a zamyslí se nad celou věcí s jistou dávkou lehkosti, navrhované reformy toho mají velice mnoho společného.
Všimněme si nejprve, že všichni se shodnou na tom, že je potřeba snižovat daně fyzickým osobám. Všichni se také shodnou na tom, že je třeba snižovat vedlejší náklady práce. Každá strana sporu rovněž chce snížení daní právnickým osobám a pokračovat v nastoleném trendu z roku 2004. Jak současná, tak předminulá vláda argumentovala ve prospěch převedení daňového břemene z přímých na nepřímé daně. Obě vlády si kladly za cíl zeštíhlit státní aparát o několik procent ročně (jak se to skutečně povede bude teprve zajímavé).
Všechny strany považují za vhodné mírně (žádná z nich drasticky) snížit daňovou kvótu. Každá strana se zároveň zaštiťuje proklamovanou snahou o vyrovnanější veřejné finance (a žádná strana nepřišla s výhledem na rozpočet vyrovnaný). Všichni se shodují, že je třeba řešit důchodový systém (ale žádné se do toho vlastně pořádně nechce) a všichni také přiznávají, že naše zdravotnictví potřebuje finančně ozdravnou kůru. Rozpor dokonce není ani v tom, že je potřeba zeštíhlit a zpřísnit náš sociální model.

Z čeho změnu složit

Každý návrh je pochopitelně v detailech jiný a v některých opatřeních více či méně dramatický. Ale celkové směřování je velice podobné a v některých oblastech stejné. Z toho lze opět tušit již otřelé mizení hranice mezi levicí a pravicí, protože v základní filozofii se všichni "na krev" rozhádaní re-formisté de facto shodnou. Výhled řešení dané situace možná tedy není tak pesimistický, jak se musí na první pohled jevit. Dostáváme se k postmodernímu „the story you can change but the ending is just the same“ – tedy příběh může být zcela jiný, ale konec pohádky bývá vždy stejný.
Vláda by především neměla alternativní reformní návrhy brát jako kritiku. Naopak, měla by představené odlišné koncepty brát spíše jako (jakkoli nešikovně) nabídnutou ruku ke spolupráci.
Kombinací všech třech reformních námětů by totiž mohla vzniknout relativně slušná melodie. Pokud by vláda reformní skladbu dávala dohromady s taktem, citem a diplomaticky, mohly by na ni slyšet všechny demokratické strany. A důležité reformy by se přeci jen měly dělat na základě alespoň základního konsensu.
Konkrétně: z Žofínské varianty by se mělo zakomponovat zjednodušení, proškrtání výjimek a propojení daňového systému se systémem sociálních dávek. Z vládní reformy by se pak použilo rozumné snížení daňových sazeb, snahu o fiskální zodpovědnost a důraz na výdajovou stránku. Z návrhů opozice by pak neměla zapadnout ochota podílet se na důchodové reformě (proč neobnovit Bezděkovu komisi, která se stala respektovanou jak veřejností tak politiky?) a důrazu na uvedení veřejných financí do stavu, který by umožnil brzké přijetí eura.
Jedinou oblastí, kde panují diametrálně odlišné náhledy je zdravotnictví. Ale i zde by se snad našla shoda na základních principech, kdyby se oprášil white-paper, který pod levo-středovou vládou vypracovala Světová banka. Byly to návrhy vesměs pravicové a Špidlova vláda se dokonce zavázala ve své vlastní vládní vyhlášce řídit reformu zdravotnictví na těchto základních principech.

tři oříšky - jak osedlat politickou vůli

Jinak u všech ostatních oblastí, které se zoufale již léta dožadují reforem, panuje shoda co se týče cíle, jen cesty k tomuto cíli se mohou lišit. S tím se ale dá pracovat a šikovný politik s tím dokonce pracovat musí. Všichni přeci proklamují, že chtějí méně státem dominovaný důchodový systém, více studentů na školách, méně korupce, rychlejší soudnictví a méně mandatorních výdajů. Pokud bude vláda šikovná, bude moci tuto politickou vůli osedlat a vyseknout reformu, na kterou bude moci být hrdá nejen ona sama, ale i všichni kolem.

Vládě tak nechtěně cvrnkly o nos tři oříšky, které, pokud bude šikovná, přemění v cosi, co by již mohlo mít cenu.

článek vyšel v časopisu Respekt