Tomáš Sedláček

27. 03.

Když je krizí málo aneb Taky máte rádi pády vlády?

Tomáš Sedláček Přečteno 19671 krát

Měl jsem připravený článek o tom, jak se českému předsednictví navzdory všem negativním očekáváním celkem daří.

Zvládli jsme plynovou krizi, krizi v Gaze, postavili se hospodářské krizi. Podařil se i diplomatický majstrštyk v podobě návštěvy Baracka Obamy v Praze...

Jenže sami sebe jsme nakonec neustáli. Ke všem těm krizím jsme přidali ještě vlastní - politickou.

Panuje-li dobré počasí

Kdyby padla vláda za normálního počasí, nikdo v zahraničí by si toho pravděpodobně moc nevšiml. A já bych nepsal tento komentář.

Jenže normální počasí není. Svět je v očekávání špatných zpráv a tahle se každému do příběhu hodí: hospodářská krize si vyžádala pád další vlády, zaznělo včera ve vysílání BBC. Hlavní zpráva na webu Financial Times hlásá: Česká vláda padla kvůli krizi. Měli jsme šanci se ukázat celému světu, pozornost médií je zaměřena na nás... a příležitosti jsme využili vskutku brilantně. Je to něco jako gól do vlastní branky.

Oslabením zareagovala nejen česká koruna, ale i jiné měny v regionu. Koruna oslabila nejvíce: o 0,8 procenta (v normálních časech koruně trvalo rok, než posílila o 2 - 3 procenta).

Panuje-li dobré počasí, ekonomika se bez vlády obejde. Obrací-li se ale na celém světě podniky k vládám s prosíkem a slzou na krajíčku, není zrovna moudré měnit kapitána.

Pokud jsme hospodářskou krizi importovali ze zahraničí, svou politickou krizí teď skrze předsednictví exportujeme po celé unii. Naše krize se stává krizí evropskou. A shodneme-li se, že finanční krize je krizí důvěry, pak stejná krize důvěry poznamenala i náš parlament.

Vláda nezískala důvěru poslanců. A dostáváme se do podobné situace jako po posledních volbách: zdlouhavé a neproduktivní vyjednávání o složení kabinetu, které, může opět trvat měsíce. Dokonce se opovažuji vyslovit domněnku, že situace je složitější, než byla v létě roku 2006.

Podomácku vyrobená krize

V roce 2006, kdy jsme neměli legitimní vládu, koloval vtip, že jsme se na půl roku stali největší nevládní organizací na světě. Něco podobného nás čeká opět - a s námi do jisté míry celou Evropu.

Z ostrůvku stability - jak jsme skutečně byli vnímání po velkou část loňského roku - jsme se postupem času stali v očích ostatních labilním hráčem, který ke všem možným krizím přidal ještě svou vlastní, podomácku vyrobenou.

Jen jsme tím nahnali další vodu na mlýn těm, kteří říkají, že obsahem politiky není správa věcí veřejných, ale výhradně těch vlastních. Alespoň na šest měsíců jsme si přece mohli odpustit to hašteření, ten politický rasismus, kterému tak často podléháme.

Mohli jsme ukázat, že středně velká země (do omrzení opakuji, že nejsme malou evropskou zemí!) zvládne předsednictví stejně dobře, jako země velké. Koneckonců, proč by měly velké země zvládat předsednictví lépe? Naopak menší země alespoň do svého předsednictví nezamíchávají tolik vlastních ambicí, a mají tak předpoklad být šikovnějším moderátorem a respektovanějším vyjednavačem. Mohli jsme ukázat, ale neukázali.

Je libo oříšek?

Teď aby se celý svět díval, jak si tady řešíme své problémy s veverkami; a studoval, proč co komu kdo udělal, kdo koho odposlouchával (ztrácím se v tom i já), proč Václav nemá rád Mirka, proč Mirka nemá rád ani Jirka, o Vlastovi ani nemluvě.

Máme v zemi vynikajícího dramatika absurdní satiry, ale předpokládám, že na tohle představení nejspíš nemá chuť se dívat ani on. Chudák Obama, teď aby se rozmýšlel, s kým si to vlastně má třást pravicí, s kým jednat a čí slovo v téhle zemi (a koneckonců i v Evropě) vlastně platí. Skutečný oříšek. Hořký oříšek.

Autor, hlavní makroekonomický stratég ČSOB, je členem Národní ekonomické rady vlády
Psáno pro HN

19. 03.

Hladovka ekonomů

Tomáš Sedláček Přečteno 37254 krát

Řeknu to schválně provokativně: je mi skoro jedno, jak hluboký bude letošní celkový deficit veřejných financí. Opili jsme se, to se stává, teď bolí hlava a v momentě, kdy už si vezmeme paralen, je už skoro jedno, zda jeden nebo tři. O současném utišování bolehlavu mi ani tak v tomto článku nejde, o tom již byly napsány stohy. Jde mi o hlavně to, abychom se, až ustane kocovina, znovu za pár let zase nedostali takovýmto způsobem pod obraz. Leží mi na srdci dlouhodobá udržitelnost veřejných financí. O tom bylo napsáno, jak u nás, tak ve světě, žalostně málo.

Hlavně ten růst aby byl
Všichni ekonomové se teď zaměřují na to, jak nastartovat růst, aby se zase rostlo a dluh se pak „nějak vyřeší“. Růst ekonomiky je samozřejmě věc důležitá a naprosto positivní – jak nedávno pěkně popsal Jan Macháček. Jenže nesmí to být růst za každou cenu.
Mnoho lidí zatím s návrhem či pravidlem, jak dlouhodobě usměrnit veřejné finance, nepřišlo. A když se o to někteří snažili, pak je politici příliš neposlouchali. Politikové si totiž svoji nejdůležitější hračku – rozpočtovou politiku – rádi a dobrovolně sebrat nenechají.
Recese s námi budou stále, ale my bychom měli předcházet tomu, aby se z nich staly krize, které mají sílu bankrotovat státy. Pojďme přestat cedit komára a zaměřme se na velblouda: na politický princip neustálého zadlužování státu.

Pětkrát zpět pod obraz
V minulých článcích jsem na mnoha příkladech ukazoval, jak současný systém přímo provokuje k zadlužování státu. Kdyby se kdokoli z čtenářů stal ministrem či ministryní, zadlužoval by stát taky. Můžete si teď libozvučně slibovat a dojemně tvrdit pravý opak, pokušení byste neodolali.
Z několika důvodů: První efekt nenápadné lev(n)osti dluhu: Kdo z vás chce zvyšovat daně? Kdo z vás chce snižovat důchody důchodcům? Nikdo. A nebo lépe: nikdo, kdo chce být opět zvolen.
Takže jediné řešení je rozdíl mezi státními příjmy a výdaji vyřešit dluhem, ten nevadí nikomu až na pár analytiků, ale ti do hladovky nepůjdou.
Druhý důvod jsem ukazoval na hospodě, kde vaši útratu zaplatí synové a dcery. Každý takový systém povede k nemoudrému, ale racionálnímu přejídání a opíjení, pokud za vás útratu hradí křížově někdo jiný.
Třetí motivací k dluhové nadspotřebě je legitimizace 3% deficitu evropským Paktu stability a růstu, který je z mnoha hledisek procyklický. Místo toho, abychom cílovali nulový schodek, cílujeme schodek tříprocentní. Pakt stability a růstu tak ku podivu veřejným financím příliš nepomohl. Nehledě na to, že jeho dodržování je stejně tristní.
Čtvrtý je syndrom pátečního večera a kocoviny sobotního rána, kdy se v sobotu ráno nakrásně regulujeme a další pátek na všechna pravidla zapomínáme. Prostě pravidla disciplíny nejsou vůbec vynutitelná (ani české ani evropské, světové neexistují – pokud nehovoříme o principech IMF).
A konečně pátý stimul k zadlužování: paradox růstu na dluh. Pokud si půjčí rodina milión bylo by hloupé tvrdit, že zbohatla. Pokud to samé učiní stát a nakoupí se za to veřejné statky, je danému politikovi tleskáno. Dluhem vyhnaný růst HDP vidí všichni, odpovídající růst dluhu téměř nikdo. V minulých letech platilo: všude kolem samý přebytek, jen přebytek rozpočtu abyste lupou pohledal.

Hladovka ekonomů
Jistě, mluvit v dnešní době o vyrovnaných veřejných financích nemůže být populární. Důležitější jsou přece fiskální stimuly – nejlépe každý stát minimálně 2% HDP, a to ihned. Jenže jednou se ty dluhy splatit budou muset, stejně jako se budou muset nastavit nová rozpočtová pravidla.
Ty stará jsou špatná a přispěla k tomu, kam jsme se dostali. Možná Jsem se mýlil v předchozím odstavci. Možná bychom my ekonomové měli vyjít do ulic stávkovat za přinejmenším vyrovnaný rozpočet! A možná bychom měli držet hladovku v době, kdy stát za prudkého růstu nevytváří rozpočtové zásoby na doby horší. Anebo bychom možná měli vyjít do ulic teď, protože kdy jindy než v současné kocovině je ideální nálada ne sebezpytování a hledání nápravy?

Mission possible: přebytek
Cílem je toto: princip, kdy se v dobrých dobách začnou vytvářet rozpočtové přebytky. Cílem je také co nejrychleji splatit státní dluh. Dříve než nás zase „překvapí“ další recese, která kvůli vysokému dluhu může vést ke krizi. Opakuji, že kdyby státy neměly tak enormní dluhy z tučných let, současná krize by se řešila mnohem jednodušeji.
Cest k tomuto cíli vede mnoho, já dávám ke zvážení tři.
První je politické: nové dynamické pravidlo paktu stability a růstu, místo statických tří procent se pojďme domluvit, že součet deficitu plus růstu HDP nesmí být více než třeba 4%.
Druhé je statistické: pojďme vytvořit novou definic HDP, u kterého se bude odečítat deficit za daný rok. Politik tak nebude moci vyhrávat volby na dluhově anabolickém růstu HDP.
Třetí je civilizační: pojďme se vykašlat na růst za každou cenu a soustřeďme se na snižování dluhu za každou cenu. Dejme dluhu větší prioritu než růstu. Pojďme se tedy domluvit, že v USA budeme cílovat třeba jednoprocentní růst HDP a co nám bude dáno nad to, ihned věnujme na splácení dluhu. Dokud se budeme zabývat pouze fenoménem maximálního růstu za každou cenu, dříve nebo později se uzadlužíme až k bankrotu. Ať přestanou mezi sebou země soutěžit v tom, kdo o kolik uměle vyžene růst, ale v tom, kdo rychleji splatí dluhy. Kdo sníží svůj státní dluh na rozumnou úroveň (ze současných průměrných 70% řekněme třeba na 10% HDP), tak ať si zas roste, jak je libo. Ale třeba se nám mezitím změní mentalita. Růst je v pořádku, ale ne na úkor dluhu.

Utrácíš co nemáš? Budeš šlapat
U každého pravidla pojďme zavést vynutitelnost, která dnes chybí: politik a náměstci, které dané pravidlo překročí přijdou o polovinu svého platu (práci dělá špatně!), o své služební auta (ať jezdí na kole, MHD a vlakem) a repre-fondy. Jaképak copak! A ušetřené peníze se aspoň symbolicky věnují na snížení sekery, kterou nadělal.
Celkem mne totiž překvapilo kolik reakcí vzbudil můj článek, kde jsem si dovolil trochu zlehčit (jinak tak důležitou!) matematickou serióznost nás ekonomů. Diskuse byla fajn, ale přátelé, pojďme diskutovat toto! Nebo nám nezbude než za pár let držet hladovku.

Archiv článků: březen 2009

Když je krizí málo aneb Taky máte rádi pády vlády?

Hladovka ekonomů

Blogeři abecedně