Tomáš Sedláček

11. 12.

HDP: HaHaDP and Hruby Dluhovy Produkt

Tomáš Sedláček Přečteno 15127 krát

A už to zase jedeee! Třikrát hurá: ten šíleně hrubý domácí produkt jemně vzrostl, kvartálně o 0,8 %. Zase bude lépe, mámo, zase bude lépe, táto! Celé je to ale nesmysl. Přátelé ekonomové, řekněte mi, jak by vypadal růst bez deficitního anabolika? Náš slovutný HDP by se zřejmě propadal dvojciferným tempem. Stejně jako ten americký "růst", ten by ale zřejmě dosahoval propadu až kolem 20 procent HDP. Je to takové HaHaDP.

O HDP nemá smysl mluvit

Debata o růstu HDP je tedy nesmyslná. A tentokrát nikoli z filozofických nebo metodologických důvodů, ale z čistě technických a ekonomických. Jaký smysl má statistika HDP za situace násobně vyššího deficitu v jeho pozadí? Pro neekonomy: HDP se dá ovlivňovat pomocí dluhu. Pokud chcete vysoký růst v daném roce, to není žádná věda, prostě do ekonomiky napumpujte peníze. Jaký smysl má ale měřit růst, pokud jsem si na něj půjčil? Jinými slovy, deficit a růst jsou závislé proměnné, spojené nádoby. Růst, který všude kolem vidíme, je umělohmotný růst. V tomto slova smyslu to není růst díky ekonomice, ale díky státu. Navrhuji změnu terminologie: HDP je totiž nyní Hrubý Dluhový Produkt.

Blázni a cestování časem

Příklad: pokud si půjčím 10 procent mého příjmu, asi jen opravdový blázen bude tvrdit, že jsem daný měsíc o 10 procent bohatší nebo přesněji: produktivnější. Nejsem ani o korunu. Ale opticky můj příjem skutečně vzrostl, mohu (díky půjčce!) utrácet o 10 procent více.

Peníze jsou forma energie. Kam je dáte, zasadíte, tam se něco děje. Peníze se mohou přelévat horizontálně, tedy geograficky - z místa na místo. Rychlost a volnost tohoto pohybu se stala průvodním jevem (nebo tahounem?) globalizace. Peníze se ale mohou (na rozdíl od lidí) pohybovat i v čase. Cestování časem jim umožňuje jejich základní charakteristika: protože se jedná o abstraktní konstrukt, nejsou vázány hmotou, prostorem ani časem. Stačí slovo, třeba psaný nebo i verbální slib "rozjeďte to, zaplatím to", a v Dubaji se mohou začít stavět megalomanské mrakodrapy.

Pochopitelně, bankovky a mince časem cestovat nemohou, ale to jsou jen symboly, zhmotnění, ztělesnění či inkarnace maličké části této energie. Díky této vlastnosti peněz můžeme energeticky tunelovat budoucnost ve prospěch současnosti. Dluh dokáže přesouvat energii z budoucnosti do současnosti.

Podobnost peněz a alkoholu

Alkohol má totiž také tu zvláštní moc. Nedokáže zvýšit celkovou náladu nebo energii dotyčného, ale dokáže ji přesunout z následujícího dne. Jinými slovy "energetická hodnota" víkendu je konstantní, jen se jí kus přesunul z budoucna (sobotního rána) do současnosti (pátku večera). Alkohol vyluxuje, stejně jako peněžní dluh, energii ze sobotního rána a přesune ji, investuje ji do pátečního večera. A máme najednou tolik energie, že se až začínáme chovat jinak, mimo naši normu. Jsme troufalejší, více spotřebováváme a šíleně se bavíme. Peníze mají mnohem delší dosah než víkend.

Pozor, šampáňo má bubliny!

Mluví se, byť nesměle, o otvírání lahví sektu. Pomalu ale s tím opojným nápojem plným bublin (spekulativních, dluhových, finančních?), který stoupá do hlavy! Víte, kdy opravdu skončí krize? Až zaplatíme dluhy, kterými jsme ji překryli.

Ale ještěže tu máme Dubaj a Řecko, aby nám připomněly, že se to taky klidně nemusí povést a jak blízko je strašák krize. To jsme přece jen tak trochu věštili, že ten příští problém přijde ze strany předlužených států. Domečku z karet, vzrostl jsi o 0,8 procenta!

Psáno pro HN

08. 12.

O adventu, penězích a Daru

Tomáš Sedláček Přečteno 23938 krát

Právě odbyla první adventní neděle, začal prosinec a s ním pro většinu z nás i doba horečnatého utrácení peněz za dárky. Darem někoho skutečně potěšit (krom dětí všeho věku) je přitom tím složitější, čím jsme jako společnost bohatší.

Dar je jednou z velkých záhad ekonomie a je často považován za anomálii. Jaképak dávání, pokud žijeme v tržní společnosti a všem je jasné, že by mnohem efektivnější bylo dávat si peníze, ať si s nimi každý dělá, co uzná za vhodné.

Přesto na dávání dárků rigorózně trváme a každoroční pokusy o klid zbraní a pakty o vzájemném (dárkovém) neútočení mají jepičí život. Jako bychom se chtěli obdarovávat, že nám to dělá radost. To že nás štve nakupování dárků kvůli návalu lidí a že nám na to občas nezbude čas, je až druhotné. O důležitosti daru poprvé psal Marcel Mauss a od té doby se na toto téma vedou spory.

Další zajímavost je, že zakrýváme cenu: jak u darů, tak u mzdy. Každý měsíc nám chodí výplatní páska zakrytá v neprůhledné a zevnitř zatmavěné obálce, jako by to bylo to největší tajemství. Prostě nechceme vědět některé hodnoty. Nemáme a nechceme znát přesnou cenu daru, ačkoli tu přibližnou lze snadno odhadnout. Podobně je tomu u výplaty.

Credo in unum argentum

Ačkoli žijeme v konkurenční společnosti, jsou prostě ostrůvky, kde přesně srovnávat jednoduše nechceme. Má pravdu Zdeněk Neubauer, který ve své nejnovější knize píše, že "cena je nesvatá". U těch nejdůležitějších věcí nás dokonce urazí, pokud nás někdo obviní z prospěchářství. To, že pracujeme pro mzdu, asi někoho neurazí, ale mnoho lidí urazí, pokud je osočíte, že pracují jenom a pouze pro peníze.

Máme totiž asi pocit, že nejcennější věci se mají dávat zadarmo. Že právě to nejcennější v životě - což dar a Vánoce mají symbolizovat - se nesmí prodávat či zpeněžovat. Odněkud se v nás bere představa, že přesná reciprocita je v důležitých věcech nežádoucí. Tak třeba si všimněte, že v celé trilogii Pána prstenů se nic neprodává, vše získává Společenstvo darem. Podobně je tomu tak ve většině mýtů a povídek. Důležité věci se prostě darují, nalézají nebo kradou (například Prsten moci používá všechny tyto transakční metody, jen ne prodej).

V rodině nebo ve vztahu mezi blízkými přáteli peníze nehrají velkou roli, ačkoli pro fungování v dnešní společnosti jsou nezbytné, mezi blízkými se často snažíme tvářit, jako by nebyly, nebo alespoň nebyly důležité (proto to "zvaní na rundu" nebo střídání se v placení v restauraci).

Peníze jsou určeny pro kontakt ve veliké společnosti, ty starší menší peníze tolik nepotřebovaly. Peníze jsou jakoby zhmotněným uznávaným prostředkem důvěry i mezi lidmi, kteří si důvěřovat vůbec nemusí (cizinci).

Důvěra v peníze, že budou akceptovány a že si udrží (alespoň zhruba) hodnotu patří k základním lepidlům specializované společnosti. Proto jsou peníze posety "svatými" symboly státnosti, našimi svatými či významnými historickými osobnosti. Jako by daná bankovka či její uživatel na tyto autority "přísahal": těmto věřím, tyto respektuji.

Americké bankovky mají slovo důvěra dokonce na bankovkách napsané a zároveň se tím odvolávají na svou nejvyšší autoritu: In God we trust.

Anglické slovo credit (které přechází i do jiných jazyků) pochází z latinského credo, tedy věřit. A když už jsme u oběživa, všimli jste si někdy, že bankovky a mince vám nepatří? Jsou majetkem národní banky, také proto je například nemůžete znehodnocovat (ani si je tisknout, tady prostě konkurence nefunguje).

Čára (nejen) přes rozpočet

A poslední postřeh, nevím proč, ale symboly hlavních světových měn jsou přeškrtnuté, některé dokonce dvakrát: $, Ą, €, Ł. Je to náhoda, nebo se tím chtělo něco říci?

Psáno pro HN

Archiv článků: prosinec 2009

HDP: HaHaDP and Hruby Dluhovy Produkt

O adventu, penězích a Daru

Blogeři abecedně