Právě odbyla první adventní neděle, začal prosinec a s ním pro většinu z nás i doba horečnatého utrácení peněz za dárky. Darem někoho skutečně potěšit (krom dětí všeho věku) je přitom tím složitější, čím jsme jako společnost bohatší.

Dar je jednou z velkých záhad ekonomie a je často považován za anomálii. Jaképak dávání, pokud žijeme v tržní společnosti a všem je jasné, že by mnohem efektivnější bylo dávat si peníze, ať si s nimi každý dělá, co uzná za vhodné.

Přesto na dávání dárků rigorózně trváme a každoroční pokusy o klid zbraní a pakty o vzájemném (dárkovém) neútočení mají jepičí život. Jako bychom se chtěli obdarovávat, že nám to dělá radost. To že nás štve nakupování dárků kvůli návalu lidí a že nám na to občas nezbude čas, je až druhotné. O důležitosti daru poprvé psal Marcel Mauss a od té doby se na toto téma vedou spory.

Další zajímavost je, že zakrýváme cenu: jak u darů, tak u mzdy. Každý měsíc nám chodí výplatní páska zakrytá v neprůhledné a zevnitř zatmavěné obálce, jako by to bylo to největší tajemství. Prostě nechceme vědět některé hodnoty. Nemáme a nechceme znát přesnou cenu daru, ačkoli tu přibližnou lze snadno odhadnout. Podobně je tomu u výplaty.

Credo in unum argentum

Ačkoli žijeme v konkurenční společnosti, jsou prostě ostrůvky, kde přesně srovnávat jednoduše nechceme. Má pravdu Zdeněk Neubauer, který ve své nejnovější knize píše, že "cena je nesvatá". U těch nejdůležitějších věcí nás dokonce urazí, pokud nás někdo obviní z prospěchářství. To, že pracujeme pro mzdu, asi někoho neurazí, ale mnoho lidí urazí, pokud je osočíte, že pracují jenom a pouze pro peníze.

Máme totiž asi pocit, že nejcennější věci se mají dávat zadarmo. Že právě to nejcennější v životě - což dar a Vánoce mají symbolizovat - se nesmí prodávat či zpeněžovat. Odněkud se v nás bere představa, že přesná reciprocita je v důležitých věcech nežádoucí. Tak třeba si všimněte, že v celé trilogii Pána prstenů se nic neprodává, vše získává Společenstvo darem. Podobně je tomu tak ve většině mýtů a povídek. Důležité věci se prostě darují, nalézají nebo kradou (například Prsten moci používá všechny tyto transakční metody, jen ne prodej).

V rodině nebo ve vztahu mezi blízkými přáteli peníze nehrají velkou roli, ačkoli pro fungování v dnešní společnosti jsou nezbytné, mezi blízkými se často snažíme tvářit, jako by nebyly, nebo alespoň nebyly důležité (proto to "zvaní na rundu" nebo střídání se v placení v restauraci).

Peníze jsou určeny pro kontakt ve veliké společnosti, ty starší menší peníze tolik nepotřebovaly. Peníze jsou jakoby zhmotněným uznávaným prostředkem důvěry i mezi lidmi, kteří si důvěřovat vůbec nemusí (cizinci).

Důvěra v peníze, že budou akceptovány a že si udrží (alespoň zhruba) hodnotu patří k základním lepidlům specializované společnosti. Proto jsou peníze posety "svatými" symboly státnosti, našimi svatými či významnými historickými osobnosti. Jako by daná bankovka či její uživatel na tyto autority "přísahal": těmto věřím, tyto respektuji.

Americké bankovky mají slovo důvěra dokonce na bankovkách napsané a zároveň se tím odvolávají na svou nejvyšší autoritu: In God we trust.

Anglické slovo credit (které přechází i do jiných jazyků) pochází z latinského credo, tedy věřit. A když už jsme u oběživa, všimli jste si někdy, že bankovky a mince vám nepatří? Jsou majetkem národní banky, také proto je například nemůžete znehodnocovat (ani si je tisknout, tady prostě konkurence nefunguje).

Čára (nejen) přes rozpočet

A poslední postřeh, nevím proč, ale symboly hlavních světových měn jsou přeškrtnuté, některé dokonce dvakrát: $, Ą, €, Ł. Je to náhoda, nebo se tím chtělo něco říci?

Psáno pro HN