Fenomén supermana, prvního fantaskního superhrdiny, který byl "otcem" mnoha superhrdinů a hrdinek po něm, se zrodil v roce 1938 - tedy v době nástupu velkého zla v podobě rychle se fašizující a nacizující Evropy. A člověk nemusí být psychoanalytik, aby si doplnil, proč se v této době lidstvo upnulo k této fantastické postavě, která levou rukou řeší problémy lidstva, má jasné morální hodnoty, o kterých nikdy nepochybuje, a jeho role, jeho raison d'être, je jediný - pomáhat lidstvu, tam kde si lidstvo samo pomoci nemůže... nebo nechce.
Polský satirik Stanislaw Jerzy Lec kdysi napsal: Otevřete okna, ať ten smrad cítí i ti venku! V poslední době se hodně hovoří o tom, že nás převálcují jiné kultury zvenčí - a že už teď Západu dochází dech a že žijeme v dekádě úpadku naší civilizace, kdy lze prohlásit, že i vzhledem k poslednímu titánu Západu - Americe - žijeme v postamerickém světě. Evropa a Amerika ztrácí relativní pozici a dochází k "rise of the rest", tedy řečeno spolu z Fareedem Zakariou, nástupu "zbytkového světa". Otázka tedy zní: Stojí "barbaři" (ti, co stojí venku, jsou těmi, co jsou uvnitř, vždy vnímáni jako barbaři) před našimi branami? I to bylo do jisté míry tématem konference Fora 2000 pod jménem The world we want to live in.
To, že je "podzim" života tak dlouhý, je nutno brát jako požehnání. Ale toto požehnání má také svou cenu.
Smysl tohoto článku se dá shrnout jednou větou: v roce 1840 byla průměrná délka dožití v Evropě 45 let. V roce 2000 se ale průměrně dožíváme 80 let (u mužů), nebo dokonce 85 (u žen). Tehdy tedy důchodový problém neexistoval. A dnes existuje zejména kvůli tomu, že se prostě dožíváme požehnaného věku.
Nebo ještě jinak: pokud do 25 let studujete, v 65 odcházíte do důchodu a v 80 letech umíráte, není zas tak těžké si spočítat, že polovinu života trávíte v "neproduktivním věku", tedy čtyřicet let pracujete a čtyřicet let nikoli. Jinými slovy jen půl života platíte daně z příjmu. Po druhou polovinu je to spíše naopak - stát platí školu, zdraví a důchody vám.