To, že je "podzim" života tak dlouhý, je nutno brát jako požehnání. Ale toto požehnání má také svou cenu.

Smysl tohoto článku se dá shrnout jednou větou: v roce 1840 byla průměrná délka dožití v Evropě 45 let. V roce 2000 se ale průměrně dožíváme 80 let (u mužů), nebo dokonce 85 (u žen). Tehdy tedy důchodový problém neexistoval. A dnes existuje zejména kvůli tomu, že se prostě dožíváme požehnaného věku.

Nebo ještě jinak: pokud do 25 let studujete, v 65 odcházíte do důchodu a v 80 letech umíráte, není zas tak těžké si spočítat, že polovinu života trávíte v "neproduktivním věku", tedy čtyřicet let pracujete a čtyřicet let nikoli. Jinými slovy jen půl života platíte daně z příjmu. Po druhou polovinu je to spíše naopak - stát platí školu, zdraví a důchody vám.

Poučení z Číny

Důchod často bereme jako konec života, ale dvacet let představuje zhruba jeho čtvrtinu.

To, že je "podzim" života tak dlouhý, je nutno brát jako požehnání. Ale toto požehnání má také svou cenu, svůj problém - čím déle budeme studovat a čím déle budeme žít, tím více (stát nestát) budeme muset odvody a daněmi zatěžovat produktivní část života. Z toho prostě žádná cesta ven nevede a není to jen problém technický, ale i filozoficko-civilizační. Žádná reforma jej přitom nedokáže obejít.

Pojďme do této úvahy poněkud nestandardně zatáhnout Čínu. Tam žádný důchodový systém pro obyvatelstvo (krom státních zaměstnanců) nemají. Již mnohokrát jsem slyšel a četl tezi, že právě tímto způsobem nad námi budou ještě dlouho cenově vítězit - jinými slovy, že existence našeho důchodového problému je jakási naše konkurenční nevýhoda.

Země, kde se nemusí odvádět státu důchodové pojištění za své zaměstnance, mohou být v nabídce pracovní síly levnější než země, kde se odvody státu šplhají do astronomických výšin. To je ale veliké nedorozumění: Číňané si totiž na důchod spoří (místo státu) sami. To za prvé. A za druhé: i kdyby se mzdy v Číně z titulu nárůstu důchodového pojistného zdvojnásobily, stále by byly násobně levnější než platy v Evropě. A za třetí: podnikatelé nehledají země s nejnižší mzdou, ale s nejvyšší přidanou hodnotou - proto můžou i takové země, jako je Dánsko, kde jsou mzdy (i ve srovnání s námi) astronomické, být stále atraktivní pro domácí i zahraniční investory a podnikatele. Ano, jsme drazí, za naši práci musíte hodně zaplatit, ale ono se vám to vrátí, protože umíme něco, co nikdo levněji neumí - alespoň zatím.

Dvacet + dvacet

Reforma důchodů je pochopitelně důležitá věc, bez které se náš stát prostě neobejde, ale naše konkurenceschopnost záleží z dlouhodobého hlediska na vzdělanosti. Zde se tedy první dvacetiletí života pěkně snoubí s posledním: zatímco špatně reformované důchody mohou působit jako brzda konkurenceschopnosti, vzdělanost je jejím motorem.

Na závěr ještě úvaha, proč se u nás v Česku tak dlouho přešlapuje na místě. Varianty máme spočítané od roku 2004, tedy šest let. Na Slovensku se důchody reformovaly o rok později, v roce 2005, v Polsku zase už v roce 1999. Jen u nás - kromě parametrických úprav prvního pilíře - nic. Podobně liknaví jsme i v otázce přijetí eura, protikorupčních opatření, justice, školství - a koneckonců si všichni vzpomínají, jaký poprask vyvolalo zavedení spoluúčasti pacientů v českém zdravotnictví.

Lze to vše vysvětlit láskou Čechů, Moravanů a Slezanů k diskusi a vedení učených sporů? Nebo naší příslovečnou nerozhodností? Nevím, ale těším se na dobu, kdy tyto věci, které již musí unavovat svým opakováním, budeme mít za sebou. A budeme se moci v diskusi věnovat důležitějším a zajímavějším věcem. Snad se to stane ještě před odchodem Česka do důchodu.

Psáno pro HN