Vývoj této krize zdá se mi poněkud... rovnoměrný. Padá pestrobarevná paleta zemí.
Problémy nelze svalit na lenost Řeků (o čemž psaly mezi řádky noviny celé léto), na nízké daně a vysokou pracovitost Irů (což je zas hitem teď). Problém nelze svádět na euro (máme tu případ Maďarska a Islandu) ani na jeho absenci (již zmínění Irové a Řekové). Za krizi nemůže evropský sociální model (krize začala v Americe a první nakaženou zemí Evropy byla Velká Británie) ani na americký trh, který je svobodnější než ten evropský (krize teď sužuje zejména Evropu).
Ze začátku léta jsem na tomto místě napsal text (HN, 10. června), ve kterém jsem se snažil ukázat, že řecký problém není řecký problém, ale že Řecko je jen špičkou ledovce problému naší civilizace. Řecko se jen dříve dostalo tam, kam by vedla prodloužená trajektorie vývoje veřejných financí ve většině zemí. Včetně té naší. Teď se to hezky ukazuje na Irsku. A ukazuje se to i na systému.
Dobrá vláda nepřichází, budeme si tu muset vládnout sami - to jsem zaslechl v textu písničky na koncertě jedné české kapely. Ať už byl záměr básníkův jakýkoli, tato věta stojí za rozbor, protože krásně a ironicky vystihuje lesk i bídu demokracie. Je to jakési pokorné a přitom vtipné povzdechnutí nad demokracií - a výzvou k tomu, abychom si vládli sami - tedy vyjádření nenaplnitelnosti demokratického ideálu. Ideál bychom tu měli, ale když se uskuteční, už vůbec ideálně nevypadá.
Krásně to vystihuje nadávání nás voličů na to, že jejich (společný) hlas nakonec nějakým zázrakem (koaličního vyjednávání?) zvolí někoho, koho vlastně nikdo z voličů pořádně nechtěl. Pro příklady není třeba chodit daleko, poslední události kolem vývoje na pražské radnici, zřejmě budou takovým příkladem - kdo z voličů by totiž volil "velkou koalici"? A přitom jste si ji zvolili sami, řeknou nám vyjednavači. A budou mít pravdu. Que triste, jak tristní!
Po velké hospodářské krizi 20. a 30. let se Spojené státy obrátily nalevo. Byla to levice, která hýřila nápady a která působila dojmem, že ví, co dělá. Pravice na krizi neměla žádný jiný recept než "nic nedělat a nechat ekonomiku (s velikou trpělivostí) pracovat". To Evropa se přiklonila k extrémní pravici - i když více v politickém než ekonomickém smyslu, ale mediálně „osedlat krizi“ se v evropě rozhodně povedlo spíše (extrémní pravici) než levici.
Je nutné hned zkraje podotknout, že evropská pravice je mnohem levicovější než americká levice - kdyby se v Evropě pravicově vnímaná Merkelová politicky teleportovala do Spojených států, stala by se zní obratem extrémně levicová politička (povinné nejen zdravotní, ale i důchodové pojištění, silně dotované školství - o tom se ve Státech nikomu ani nezdá).
Jak by se vám líbilo, kdyby za vás mohl soused vytvářet dluh - a to téměř bez omezení. Nelíbilo? A přece se vám to děje. Ten soused se jmenuje stát a dělá to přes dva základní nástroje: fiskální politiku (zjednodušeně řečeno možnost zadlužovat) a monetární politiku (zjednodušeně řečeno možnost tisknout peníze). Jenže oba tyto nástroje, se ukazuje že je lepší, když nemá.
Aby mi nebylo rozuměno špatně: oba nástroje jsou užitečné. Jen není dobře, když je mají najednou k dispozici politici. Jejich základní motivace (jsou-li u moci) je být znovu zvolen. A pokud disponují oběma nástroji, budou jich k tomu zneužívat. Pokušení je prostě příliš velké, než aby mu bylo možné odolat.