Představte si následující situaci. Po lahodné vánoční večeři se přesunete do obýváku, rozdáte dárky, dáte si šálek kávy nebo sherry a pohodovou vánoční náladu chcete dovést do sladkého konce, a tak se před celou nastoupenou rodinou postavíte doprostřed místnosti a svůj oslavný projev zakončíte slovy: "...a ta večeře byla tak vynikající, maminko, že ti tady za ni dávám tisíc korun! Ne, tisíc je málo, byla opravdu znamenitá a tys přípravou musela trávit dlouhou dobu, tak patnáct set, tady máš maminko - děkujeme!" A patřičný obnos vytáhnete hned na místě z peněženky. Co by asi nastalo? Maminka by jistě propukla v slzy: ne vděku, ale hanby.
Asi před měsícem se mi zdál sen o internetu. Znáte onen paralelní život na síti příhodně nazvaný SecondLife (druhý život)? Člověk si tam vytvoří svého internetového "avatara" a ve virtuálním světě bojuje, miluje, podniká. "Hra" se rozrostla a nyní na SecondLife žijí miliony lidí, některé země si tak otevřely ambasády, banky zde mají své pobočky, církve kostely. Každý může být v SecondLife bohatý, vlivný a atraktivní.
Snad žádná generace nebohatla tak prudce a rychle jako ta naše. Až se vkrádá otázka, na čem to vlastně bohatneme. A proč se tato historická anomálie vyskytla právě nyní.
Jak je známo, peníze cestují časem. Mohu si půjčit z budoucnosti, anebo naopak si užívat v minulosti našetřenou (peněžní) energii. Z toho plyne druhé ponaučení - vždycky si půjčuješ sám od sebe. Může to sice vypadat, že si půjčujete od banky nebo od kamaráda, ale ve skutečnosti si člověk jen půjčuje od své vlastní budoucnosti. Prostě přeskupujeme svou spotřebu v čase, jak se nám to zdá vhodné.
Naše doba žije nejen ze zadlužování budoucnosti, ale i z tunelování minulosti. Všechny ty ropné zdroje, které ležely bez povšimnutí po mnohá staletí a tisíciletí - energii všeho toho černého zlata čerpáme právě my - a brzy jej vyčerpáme. Problém je, že ani nedokážeme spočítat, kolik ropy připadá na naši generaci - protože prostě nevíme, kolik generací po nás bude tuto vysoce návykovou drogovou energii potřebovat.
O demokracii se v obecné rovině na naší politické scéně příliš nediskutuje, neboť jsou tu samozřejmě zajímavější témata jako "kdo s kým mluví a nemluví, co kdo na koho řekl a kdo koho uplatil, či neuplatil". Před volbami se přidá ještě oblíbené téma, co všechno bude zdarma, když zvolíte právě tu danou stranu. Nudné teoretické debaty o demokratickém systému se ponechávají politologům, sociologům a filozofům, jimž je o demokracii dovoleno psát, pokud možno tajemnou řečí vědeckou a potichu (v malých nákladech), aby nějaká myšlenka náhodou nepronikla na veřejnost. Zajímavé je, že v momentě, kdy se občané aktivně chopí svých demokratických práv, stávají se z politiků experti na demokracii - ba co více, stávají se bohy stojícími nad demokratickým systémem, bohy, kteří shůry rozsuzují, co demokratické je a co není.
Přestože jsou svobodné volby důležitou součástí demokratických mechanismů, nejsou všezaručujícím prostředkem ustavení demokracie, neboť k její konsolidaci je zapotřebí také fungování právního státu, transparentnosti institucí a odpovědnosti vlády vůči občanům, jinak hrozí zneužití moci. Navíc ale demokracie zaštítěná funkčními institucemi i dobrými systémovými podmínkami - ať už jde o právní stát, funkční byrokratický aparát, či ekonomickou výkonnost - by zůstávala jakousi prázdnou skořápkou, kdyby ji občané aktivně nepodporovali a nevěřili v její oprávněnost, tedy neformovali aktivní občanskou společnost.