Kdo z vás viděl krásný film (nejen) pro děti "Na vlásku", jejž právě dávají v kinech, jistě poznal, že hudební hit "Já chci jen to, co chci", který se objevil na konci, dokonale vystihuje celý příběh, a jak už to ve filmech bývá, vlastně i naše životy a jejich prazvláštní ekonomii - ekonomii touhy.
Koneckonců tam, kde existuje touha a chtění, je i primární zdroj efektivní poptávky, ze které čerpá hybnou sílu celá ekonomika a civilizace.
Máme proti sobě dva pohledy na svět. Jeden takový, že světem hýbou peníze, člověka lze manipulovat, systém (finanční) je určující a dusící a jedinec se v něm topí. Prostě svět je vnímán skrze, marxisticky řečeno, ekonomickou základnu a vše ostatní je jen jakousi kulturní nadstavbou, která je pohříchu závislá právě na ekonomickém systému a penězích. Proto Marx věřil v to, že pokud se změní (kapitalistický) systém, tedy ona ekonomická základna, ze které vše vyvěrá, pak se změní i samotné srdce člověka. Tedy: za vším hledej peníze a myšlenka se přidá.
Diskusní prostor v divadle je něco, co mne vždy lákalo. Prostředí je jiné než na konferencích či agresivních politických televizních debatách - a panuje zde naděje, že nepůjde o to urazit své spoludiskutující, ale o snahu nalézt nové postřehy, občerstvit se pohledy zcela odjinud a koneckonců posunout úroveň diskuse do hlubší a nepolitické debaty. Koneckonců debata o věcech veřejných nikdy neměla patři jen politikům a médiím.
Minuly týden jsem asi po 16 letech náhodou absolvoval stejnou cestu autobusem, kterou jsem jezdíval každé ráno na gymnázium. Šestnáct let, to už je celkem slušně dlouhá doba, a tak jsem přirozeně sledoval, co se vše změnilo a co naopak zůstalo stejné.
Po pár zastávkách to bylo jasné. Úplně se proměnily komerční prostory - prodejny a kanceláře. Díky bohu za to. Naopak prostor veřejný zůstal skoro stejný, případně, někde až strašidelně, ještě víc zchátral. Během té skoro hodinové jízdy autobusem po krajích hlavního města jsem neviděl ani jeden rekonstruovaný park, spravený chodník nebo vozovku. A nad tou vší bídou všudypřítomné reklamy. Jsem ten poslední, kdo by proti nim chtěl brojit, ale i tady jistě funguje rčení, že někdy méně je více, anebo jinak, že určitě neplatí úměra - čím víc reklam, tím víc toho nakoupíme. A pokud ano, že i toto musí mít svou mez. Marně jsem se snažil vzpomenout si, zda jsem při svých cestách narazil na nějaké podobně "vyprodané" město.
Co jsou to peníze? Vypadá to jako hodně divná otázka, a je-li navíc položená ekonomům, přivede je často do rozpaků. My totiž bereme peníze jako dané, že již existují, že platí a že mají svou hodnotu - pak už dokážeme měřit jejich kupní sílu, změnu jejich hodnoty (inflaci), či jak jejich tvorbu zrychlit nebo přibrzdit (například úrokovou sazbou). Ale co to vlastně ty peníze jsou, odkud se berou, to je tak trochu záhada.