Tomáš Sedláček

28. 04.

Jsem opti(málně) mystický

Tomáš Sedláček Přečteno 5716 krát

Má-li člověk na výběr mezi optimismem a pesimismem, měl by si vybrat optimismus. Pokud mu luxus výběru není dopřán, může být rád, že nemá na výběr.

Naštěstí nám krásný jazyk český (ale i anglický) nenabízí při výběru jenom dvě možnosti. Skutečným alternativním ternem je teprve to, že možnosti skryté ve slově máme tři: člověk totiž nemusí být ani "opti-", ani "pesi-", ale může zůstat "mystickým".

Více »

21. 04.

Politický mesianismus

Tomáš Sedláček Přečteno 6547 krát

Rádi posíláme politiky někam. A stále chceme "někoho jiného", nevíme přesně koho, ale toho a toho a tu rozhodně ne. Věříme, že přijde ten správný politik, který se pevně a neomylně ujme žezla a přinese všenápravu. Otázkou je, zda je tato naděje na místě.

Více »

14. 04.

Pády vlády a nereformované reformování

Tomáš Sedláček Přečteno 15663 krát

Vidíte to, zrovna když jsem (a snad i jiní) začal nabývat pocit, že se ve vládní snaze reformovat něco skutečně posunulo kupředu, vláda je na pokraji pádu. Máme na to asi nějak smůlu, vzpomínám si koneckonců i na Špidlovu snahu začít s reformou veřejných financí a jak brzy v zápětí jeho vláda skončila. Stejně jako tenkrát je i nyní mediální důvod jiný, nicméně té shody náhod si skoro nelze nevšimnout. A koneckonců, když jsme měli mít mezinárodně nejdůležitější půlrok našich dějin od roku 1989 - totiž evropské předsednictví - tak jsme si pro jistotu také sami shodili vládu. Když konečně o něco jde - a politik začíná plnit svou roli - tak se pokaždé udělá halt, stop a pro jistotu se shodí vláda.

Více »

07. 04.

Existenciální vykloubenost aneb znárodnění duše

Tomáš Sedláček Přečteno 6015 krát

Hlavní postava Havlova filmu Odcházení kacléř Rieger je vlastně neskutečně osamělý. Nemá přátele, všichni se k němu chovají cize a mechanicky. Koneckonců odcizen si je i sám sobě, ponořen do rychlokvašných hesel, kterým sám nerozumí, trpce zjišťuje, že ani tato poslední věc, co jej konstituuje, tedy jeho řeč(i), není jeho a není s ním. Na konci svých velesloganů se mu i jeho vlastní řeč odcizuje a místo konce velevýznamné věty zvířecky a neovladatelně zakráká. Rieger je sám. On už ani není sám sebou, neví, co to vůbec je, jen cituje své vlastní citáty, stal se kopií své vlastní kopie. Přirozený a zabydlený ve své nepřirozenosti - ve vile, která není jeho, v postavě, kterou sleduje jakoby z dálky. V postavě, se kterou hrají jiní. On ne.

Roky strávené na očích veřejnosti a léta slávy a práce "pro vlast" jej vyšisovaly do zvláštní, odvlastněné podoby, jeho duše byla tak často znárodňována, že již bylo nemožné ji zprivatizovat a učinit zas privátní záležitostí. Kdo jde dlouho bez sebe a dav vede nebo následuje (v tomto smyslu je to film o nás všech), ztrácí pomoc oněch rozmanitých sil, které na každodenní kostrbaté cestě posílí toho, kdo jde sám.

Více »

Archiv článků: duben 2011

Jsem opti(málně) mystický

Politický mesianismus

Pády vlády a nereformované reformování

Existenciální vykloubenost aneb znárodnění duše

Blogeři abecedně