Poslední dva navrhnuté rozpočty (na rok 2010 a 2011) mají cosi společného. Třebaže je sestavovali odborně velmi zdatní lidé, časo-politická konstelace z nich udělala rozpočty sice úsporné, ale nikoli reformní.

To není výčitka (ani loni, ani teď prostě nebyl politický prostor a čas něco hlubinného připravit), ale spíše verbalizovaná touha, aby rozpočet na rok 2012 již reformní byl. Je prostě čas na generálku a změnu životního stylu, face-liftů a liposukcí (které vydrží tak rok) už bylo dost.

Kdo nemíří, netrefí

Předně je nutné si ujasnit základní filozofii. Mnohem lépe se v jednotlivých kapitolách bude škrtat (nebo někde naopak přidávat), pokud budeme vědět, jakým směrem se vlastně do budoucna chceme ubírat. K tomu může sloužit třeba Vize 2015, kterou kdysi připravoval Martin Jahn - a nyní by stálo za to ji oprášit a aktualizovat. Abychom měli jasno v základním směřování země a ekonomiky (a třeba i s opozicí, proč ne? Koncepce vznikala za středo-levé koalice).

Je jasné, že nikdo neví, co se stane zítra, ale mít směr je něco jiného než se plácat na místě. Jak říká jedno anglické přísloví, kdo na nic nemíří, nic netrefí. Tady je tedy několik veledůležitých otázek.

Proč nemůžeme zavést centrální místo na nákup běžných potřeb státních úřadů s množstevní slevou? Proč nemusí municipality zveřejňovat veškeré své výdaje a rozhodnutí? Proč se neplánují výdajové stropy na pět let dopředu? Proč se neodvíjí výše deficitu nikoli od stupidní tříprocentní mantry, ale od hospodářského růstu? Proč by měla vláda v dobách prudkého růstu vůbec mít povolen jakýkoli deficit?

Proč nenesou ministři osobní finanční odpovědnost za nedodržení rozpočtu? Jak je možné, že stále porcujeme medvěda? Jak je možné, že neexistuje zákon o státní pokladně? To mimochodem znamená, že jedno ministerstvo peníze uspoří (a uloží si je na běžný účet, ze kterého skoro nic nemá), zatímco třeba sousední úřad si za těžký úrok půjčuje.

Co s dlouho odkládaným zákonem o profesionalizaci státní správy? Jak je možné, že nestoupáme v žebříčku konkurenceschopnosti, když skoro každá vláda deklaruje snahu zjednodušit toho dosáhnout?

Proč neprovést celkový informační a personální audit ve státní sféře? Proč nezavést jedno kontaktní místo na placení daní, sociálních odvodů a ideálně i zdravotního pojištění? Proč nemít povinnost v každém státním rozpočtu explicitně uvádět, dokdy vláda hodlá snížit zadlužení, řekněme na 30 procent HDP? Zatím se hovoří o snižování deficitu, ale my bychom měli začít snižovat dluh a vytvářet přebytky.

V oblasti příjmů by se mělo jasně říci, že celkové daňové břemeno se nebude zvedat, ale projde restrukturalizací. Že se například sníží daně přímé, ale bude třeba počítat se sblížením sazeb DPH a zvedáním spotřební daně... a tak dále. Pokud budeme mít jasnou filosofii, která bude široce prodiskutovaná a bude nad ní (aspoň základní shoda) ubude mnoho hádek a emocí. A také překvapení.

Neunavme materiál

Toto je jen část věcí, které se týkají veřejných financí, na které by se vláda měla zaměřit a které jsou koneckonců konkrétně popsané v Závěrečné zprávě minulého NERVu, na který ten současný bude navazovat. Naším problémem není nedostatek kvalitních analýz (ty ročně dodávají mimo jiné třeba OECD nebo Světová banka), ale jejich plnění a dotažení do konce. Místo přidávání další (sebekvalitnější) analýzy na již existující štědrou hromadu by teď bylo na čase dát je všechny dohromady, srovnat a - zužitkovat je v praxi.

Času přitom není nazbyt - i mezi ekonomy již sleduji jakousi únavu materiálu: opakovat to samé dokolečka člověka sice pár let bavit může, ale ne do nekonečna. Pokud promarníme šanci, kterou teď máme, je dost dobře možné, že do dalšího poradního orgánu se už nikomu moc chtít nebude.

A další rozpočet se opět ponese ve znamení skřípějících zubů a závratě z pocitu hrozby, kterou přináší unáhlenost vynucená diktátem poslední chvíle.

Psáno pro HN