Násilí bývá velkým tématem filmů, pohádek a možná i našeho uvažování. Přitom z běžného života lze vysoudit, že kolem nás žádné skutečné násilí skoro není - žijeme v mírumilovné době, na ulici se zdravíme a vše vypadá bezpečně, mile a občas i útulně.

Proč tedy máme tak silnou tendenci násilí zobrazovat v knihách a filmech? Proč se nám dere do snů?

Hluboké násilí

Ač si to neuvědomujeme, žijeme v kultuře plné násilí. A to v hlubším smyslu, než se může zdát. Ve skutečnosti většina věcí, které kolem sebe máme, je výsledkem jistého násilí. Věci jsou ve svém nepřirozeném stavu, do nějž byly přivedeny za použití násilí.

Stůl, na kterém píši, je mrtvý strom, který byl pokácen kovovou pilou, která zase byla vyrobena z železné rudy násilně vydolované z útrob země a ve vysokých teplotách roztavena do tekuté podoby, nalita pak do zcela jiné formy. Stůl, pilu, kladivo jsme si vyro-bili vlastně bitím. Jediné, proč to není vidět, je skutečnost, že nerosty nevydávají hlas. A také proto, že žijeme v tak specializované společnosti, že prvovýrobní násilí nevnímáme.

Jezdíte-li do práce v Praze metrem, jezdíte pod zemí - tedy místy, kde člověk nikdy neměl přirozeně být a který si vydo-bil násilím. Jezdíte-li autem, pak vězte, že takový benzínový motor je jen regulovaná a usměrněná (ochočená) série výbuchů.

Jen si vybavte, jak vypadá zemědělská technika, teď v době žní, koneckonců tyto mučící nástroje půdy vidíte celkem často. Mechanické rýče, které brázdí půdu, žací stroje, které sekají obilí, tu člověkem vyšlechtěnou trávu.

Je koneckonců tématem mnoha hororů, že jsou tyto nástroje - které jsem vytvořili tak, abychom je mohli aplikovat na přírodu - obráceny proti nám lidem. A jsme to my, kdo je rozrýván, řezán motorovou pilou, sekán a pálen.

A co to má společného s ekonomií? Celá naše civilizovaná lidská existence je založena na principu násilného podmanění přírody. Naše bohatství spočívá v "kulturalizaci" okolí. A kulturalizace pak není nic jiného než přeměňování okolí k obrazu svému - jak jinak než - pomocí násilí.

Výčitka (s)vědomí

Zdá se tedy, že nás občas chytá primordiální strach z reverze tohoto násilí, či nějaká prvobytně pospolná výčitka (s)vědomí, která nás trápí ve snech i hororech. A občas v záblesku pronikne i do každodenního života civilizované společnosti 21. století ve formě jakéhosi vnitřního psychologického bumerangu.

Naše dálnice jsou plné násilí a krve, bolesti a smrti, ale my vše ihned pečlivě odklízíme. Košile, ve které píši tento článek, je možná vyrobena z látky utkané někde v Indii a sešita kdesi v Číně za podmínek, které si člověk v naší civilizaci nedokáže představit.

Občas mi přijde jako velmi užitečné cvičení představit si životopis věcí, které běžně každý den používáme. Co o nich víme? A víme o nich vůbec něco?

Specializace nám toho dala šíleně moc, díky ní jsme bohatí. Vzala nám ale zároveň jakýkoli vztah k věcem - pokud se teď rozhlédnete kolem sebe, o které věci vůbec něco víte? Běžně to nevidíme, ale žijeme obklopeni obrovskou materiální cizostí. A násilím.

Nepřišlo vám někdy divné, jak je možné, že dovezený textil stojí tak strašně málo? Pár ponožek dnes na tržišti seženete za deset korun - což v sobě zahrnuje již cenu času prodejce, dovoz a Bůh ví, co všechno ještě.

Pokaždé si tak nějak představuji, kolik tak asi haléřů zůstane tomu, kdo tu ponožku dával dohromady. Jak vypadá jeho plat, nemluvě o jeho důchodovém nebo zdravotním pojištění? Láce není zadarmo.

Mediálně amplifikovaná pavlač

Ale zpět na zem a do České republiky. Zde se zase často nadává na (poněkud otravné) verbální (povětšinou ne jiné než verbální) násilí politiků. Mám občas tendenci je omlouvat: představte si, že širší vaše rodinné vztahy, nebo vztahy s přáteli na pracovišti nebo sousedy – zkrátka, kdyby vaše pavlač byla dnes a denně mediálně a celospolečensky amplifikována a veřejně publikovaná. To by bylo do týdne nedorozumění, rozvodů, propouštění nebo přímých výpadku fyzického násilí.

Psáno pro HN