Jedním z příznaků naší civilizace je nepřiznaná víra, že univerzálním lékem na cokoli je "růst". Krize? "Vyrosteme" z toho! A očekávání růstu skutečně ontologicky i teologicky připomíná čekání na smilování Boží.

Anebo naopak máme pekelný strachu z "(ne)růstu": Pokud se v Řecku nenastartuje růst, je se zemí konec (a s námi také). A nesmí jít jen o ledajaký růst. Financial Times například psaly, že budou-li vyspělé země růst méně než o dvě procenta, bude to pro ně tragédie. Prostě takto slabý růst nemá dost síly na to, aby udržel udržitelně nízkou nezaměstnanost, sociální smír, důchodový systém, a vůbec, celý ten náš demokraticko-kapitalistický systém.

Předevčírem jsem zas ráno v Rádio Česko vyslechl smutnou analýzu, jak Japonsko bezpodmínečně musí zvyšovat svoji produktivitu a konkurenceschopnost, aby se pohlo z místa. Jo, to zní pěkně a jasně, jenže produktivita a konkurenceschopnost Japonska je, třeba pro Čecha, ale i Američana, natož Evropana, už tak dost vysoká. Když to trošku zhyberbolizuji, takový Japonec pracuje od nevidím do nevidím, je ozbrojen odzbrojující technologií a organizací práce, nemá skoro dovolené a když přijde o svou práci, smysl života, často si sáhne nikoli na dno společnosti, ale na život. Nevím, jak může člověk (navíc Čech) směle povzbudit Japonce slovy „jen houšť!“.

Co by se stalo, kdybychom pár let nerostli? Pokud bychom vzali vážně všechny, kteří růst propagují, mluví o něm či píšou, muselo by dojít k jakémusi armageddonálnímu kolapsu světa, jak jej známe. Tomu ale pochopitelně nevěří ani ti, již "svatý růst" tak toužebně vzývají. Také jistě dobře tuší, že není podmínkou demokratického kapitalismu.

Náš systém je přece cennější, jinak bychom museli dát volky nevolky za pravdu Karlu Marxovi, jenž si udělal z ekonomiky základnu a všechno ostatní zůstalo jenom nadstavbou. Růst jako plán nápravy všech věcí je prostě představou z rodu šílených.

Obecná porada o nápravě věcí lidských

Ostatně ani učitel národů Jan Amos Komenský, když před třemi sty padesáti roky sepisoval své pojednání o nápravě věcí, se o růstu nezmínil. Pro nás se naopak stal mantrou a všelékem. Z pohledu Komenského však absence této úvahy zase tak nepochopitelná není. A to nejen kvůli tomu, že tehdy o HDP neměli ani potuchy, natož aby jej měřili.

Asi je užitečné vést si v současnosti tuto statistku (je vážně nápomocné vědět, že jsme letos v průměru o X celá Y procenta bohatší než loni a že máme o Z procenta vyšší HDP na hlavu v přepočtu na paritu kupní síly). Ale my jsme si z toho vytvořili politickou modlu - a zde asi bude zakopáno jádro pudla. Mimochodem, o tom, že celá statistika HDP obsahuje tolik percepčních chyb, co červenající se test z gramatiky žáka propadajícího z češtiny, jsem psal na stránkách tohoto deníku již dávno a mnohokrát, tudíž se nebudu opakovat.

Zpět však ke Komenskému. Jeho lék pochopitelně spočíval v mnoha jiných věcech, které si člověk asi dokáže představit. Netvrdím zde, že je jeho recept pro dnešní dobu tím pravým oříškovým (není!), ale ta diametrální změna v našem uvažování stojí za povšimnutí a prozkoumání.

Přiměřená míra růstu a dospělost

Situace je jistě o to paradoxnější, že třeba takové Japonsko sice patří mezi nejbohatší, zároveň však také mezi nejzadluženější státy světa. Dejme si pozor, aby se nám to "jen houšť" nepřehustilo a neztrpklo v ústech.

Pokud neroste malé dítě (chudé a rozvíjející se země), je asi něco v nepořádku. Jestliže ale neroste dospělý člověk, je naopak v pořádku vše. Pokud se to okolí nebo doktorovi nelíbí, dalším vykrmováním dotyčné osoby může pravda dojít k růstu, ovšem poněkud neestetickému, takříkajíc horizontálnímu...

Takže se teď občas vede (musí vést) legitimní diskuse o tom, jaká úroveň růstu je přiměřená a jaká již bublinově nepřirozená. Také se v souvislosti s tímto debatuje o přiměřeném tempu dluhu, zadlužování, úrovni deficitu.

K tomu dvě poznámky. Předně bychom měli přestat uvažovat v termínech snižování tempa zadlužování, ale o nezadlužování vůbec. Nebo nikoli o neustálém nenavyšování dluhu, ale o jeho snižování. A za druhé: Jak si to vůbec představujeme? Jak vysoko, daleko, bohatě chceme vyrůst, když ani přebohatému Japonsku či Spojeným státům to nestačí k ekonomické spokojenosti? Když i oni mají nedostatečnou produktivitu, kterou je třeba nonstop zvyšovat? Kdy budeme dost vyrostlí, dospělí?

Snad z těch dětských představ jednou vyrosteme.

Psáno pro HN