Pokud měla krize aspoň trošku vést ke změně uvažování, pak snad dochází k postupnému kolapsu představy, že politik je tu od toho, aby vyráběl růst ekonomiky. Hlavní zodpovědnost politika či političky je umět hospodařit se svěřeným, tedy neutrácet víc, než je mu nebo jí svěřeno, a výdaje vydávat s čistým svědomím řádného hospodáře.

Český politik (ale ani třeba ten německý) nemá na ekonomický růst své země skoro žádný krátkodobý vliv. I Německo je závislé na přízni nebo nepřízni globálního ekonomického větru. Ano, politik se může na horší nebo lepší počasí lépe či hůře připravit, ale to je asi tak všechno. Jinými slovy: chtít po politikovi, aby skládal účty z toho, jak ekonomika roste, anebo neroste, to je jako mu vyčítat, že letos bylo deštivé léto. Jediné, co moudrý politik může udělat, je mít připravený deštník nebo železné rezervy. Mentalita naší západní civilizace však byla taková, že v rámci zvyšování možnosti růstu - protože nám po mnoho let vládla mantra "růst, růst" - jsme si v nějakém zvláštním raplu rozhodli v rámci bujarého večírku sníst a propít železné rezervy.

Kvazi zbankrotované státy, jako Maďarsko, Řecko nebo Kalifornie, se tak stávají jen výstražnou špičkou ledovce, nápisem na zdi pro nás pro všechny, že malování čerta na zeď v tomto případě nebylo planým strašením či slyšením trávy růst.

Tahání pilky a čerta za ocas
Před rokem zachraňoval stát ekonomiku, a bylo to tak správně. Nyní, zdá se, není ohrožena ani tak bezprostředně ekonomika, jako spíše stát. Krize se, obrazně řečeno, přestěhovala z úrovně ekonomiky na úroveň státu. Tedy jinak řečeno, mám pocit, že jsou to spíše státní finance, které jsou ohrožené, než finance na úrovni ekonomiky.

Jinými slovy: stát už si nemůže dovolit nadále beztrestně dopovat ekonomiku (zdánlivě) nekonečným dluhem, který se jako by nikdy nemusel splácet. Naopak, splatit se musí každý cent a každá koruna. A na otázku, kdy skončí krize, odpovídám, že skončí, až státy, tedy my, splatíme dluhy, které jsme v průběhu krize a v rámci záchrany ekonomiky museli nadělat.

Znaveni sluncem a rozmazleni růstem
Zatím se stále vede - jak ve světových, tak v našich médiích - debata o snižování tempa zadlužování. Jinými slovy budeme se zadlužovat dál, ale jen pomaleji. To je pochopitelně nedostatečné, je třeba začít hovořit nikoli o nízkých deficitech, ale o dlouhodobě vyrovnaných rozpočtech - a o tom, že bychom měli v dobrých letech tvořit rezervy na roky horší, a ne je projídat, jak se to dělo skoro všude v naší vyspělé růstově rozmazlené západní civilizaci.

Do jisté míry se totiž dá říct, že naše hospodářská politika byla nastavena na krizový (deficitní) režim, ačkoli od roku 2000 si skoro celý svět užíval nikdy předtím nepoznané úrovně bohatství, jehož tempo růstu navíc bylo neslýchané. Až jsme si "jakoby krizovým hospodařením" krizi skutečnou přivolali. Teprve nyní, v krizi a těsně po ní, se naše hospodářská politika sesynchronizovala se skutečným vývojem ekonomiky. Jinak řečeno: tak dlouho jsme přehřívali už tak dobře rostoucí ekonomiku, až jsme ji přepekli. Ve snaze (pře)bohatě si osladit čaj (nebo čas?) jsme sladili (dluhovým kortikoidem) tak dlouho, až jsme učinili čaj nepitelně sladkým.

Po celou tuto dobu byla hospodářská politika mnohem levicovější než Keynes. Ten totiž povoloval zadlužování státu jen a pouze v dobách ekonomických krizí a recesí. V dobách dobrých Keynes naopak diktoval přebytkové státní finance a snižování dluhu. Kdežto my jsme si z hospodářské politiky udělali keynesiánského bastarda - vzali jsme půlku rady (stát se může zadlužovat v krizi) a namixovali ji s pohodlnickou představou, že na růst máme nárok, a to neustále a na maximální růst. Vzniklé pravidlo, které se z tohoto svazku zrodilo, znělo: stát se může zadlužovat neustále.

Respektive oprava: podle postmoderního krutého zábavního imperativu "když můžeš, tak musíš" zní národohospodářské moudro naší země následovně: stát se nejen může, nýbrž přímo musí zadlužovat, a to neustále, na maximum, kolik to jen jde (maximálně využijme vše, co povoluje maastrichtské kritérium nebo Pakt stability a růstu), aby náš růst HDP byl co největší. Nikoho nezajímalo, že to byl růst převážně umělý, dluhem nastavený, který budeme muset splatit. A doba splácet teď nastala.

Pokud Evropa, USA a Japonsko (a s nimi i my) rychle nesníží úroveň svého dluhu, příští finanční nebo hospodářskou recesi nebo krizi (ať už přijde kdykoli) už nebudeme moci přežít s takovou lehkostí jako zdánlivě tuto naši současnou. Času moc není, celkový dluh (nikoli jen samo tempo zadlužování) je tedy třeba snížit rychle. Jak toho docílit?

Doposud platilo jen jedno banálně jednoduché pravidlo o (vzájemném) nezadlužování: stát se nesmí zadlužit o více než tři procenta HDP ročně. Nezávisle na tom, jak se daří ekonomice - ať prší nebo svítí slunce - bylo v každém roce povoleno relativně prudké tempo zadlužování.

Toto pravidlo je třeba změnit na následující: státy se mohou zadlužovat (a lít olej do skomírající ekonomiky) výhradně v dobách hospodářské recese; naopak v dobách prudkého růstu (řekněme nad 4 % HDP) bude panovat povinnost vytvářet železné zásoby na horší doby. Už staří Egypťané takové pravidlo používali, my je známe z biblického příběhu o sedmi tučných a sedmi hubených letech. Poté, co prorok Josef faraonovi sdělí, že jeho sen byla makroekonomická predikce na čtrnáct let dopředu, jej faraon zároveň požádá o radu. Rada byla jednoduchá (a keynesiánská): v dobách dobrých nesněz vše, co se bohatě urodí, ale část z toho (jednu pětinu) si nech na roky zlé. To je rada, kterou pochopí každé malé dítě (také se tento příběh učí v nedělní škole), nicméně naše doba jej chápat nechce. A tak se stane, že v záplavě rádoby přesofistikovaných ekonomických modelů a klíženě odborných politických debat jsme zapomněli na jednoduchá pravidla, která našim předkům byla jasná již před mnoha tisíci lety.

Ono Josefovo pravidlo (nebo chcete-li "dynamické fiskální pravidlo") bylo zaneseno do závěrečných doporučení tuzemského "prvního" NERV loni. K mému velikému a milému překvapení ho do svých předvolebních programů posléze zapracovala nejedna česká politická strana. A jak je vidět z programového prohlášení vlády, dokonce ho vzaly vážně i po volbách. Užitečné by bylo, kdyby se toto pravidlo začalo uvažovat i v rámci nového evropského paktu stability a růstu. Je to jedno z mála pravidel, které by mohlo projít na celoevropské úrovni a být přijato stranami napříč širokým politickým spektrem. Líbit by se totiž mělo levici i pravici.

Max Růst vs. Min Dluh
Tolik navrhovaná reforma pravidel hospodaření na technické úrovni. V oblasti mentality pak jde o následující změny, které by dle mého soudu byly příhodné, neřkuli nutné. Změnit mnohaletou mentalitu mantry Max Růst Za Každou Cenu na mantru přikazují Minimalizuj Dluh. Není svatým právem země neustále hospodářsky růst - a ani není odpovědností či povinností politika toto zajistit. Prostě bychom měli cílit na jistou úroveň mírného růstu a zbytek ekonomické energie věnovat na snižování dluhu. Jinak povězeno: stejně tak jako chceme rozumnou míru inflace, měli bychom chtít i rozumnou míru růstu ekonomiky. Vše, co je nad to, by se mělo použít na snížení dluhu a vytváření železných zásob na doby zlé.

A když už jsme u toho růstu, nabízí se palčivá otázka: Je prudký růst výsledkem systému demokratického kapitalismu, anebo je to jeho podmínkou? Jinak řečeno, potřebujeme (prudký) růst pro zachování funkčního tržního kapitalismu? Jsem pevným zastáncem myšlenky, že kapitalismus může klidně existovat bez kolapsu i ve stacionárním stavu, tedy s nulovou nebo nízkou úrovní růstu. Tím se liším od mnoha komentátorů, které čtu a slyším a kteří si nerůstový kapitalismus nejsou schopni představit, pročež věští takovému kapitalismu strašlivý kolaps. Tím ovšem jedním dechem přiznávají, že růst není výsledkem kapitalismu, nýbrž jeho podmínkou. Že totiž naše společnost potřebuje růst, aby se vůbec byla schopna zachovat ve stávajícím stavu existence. Když se nad tím zamyslíte, hrozivá myšlenka!


Více Pavel Kohout na http://www.finmag.cz/clanek/21356/chce-to-cervenou-tuzku-a-dietu-nic-vic/