Bankrot nefunguje, pokud se do velkých potíží dostane důležitá společnost nebo stát. S tím se musíme naučit žít, byť to narušuje základní tržní princip - možnost neúspěchu. A byť je to nespravedlivé: jestliže někdo půjčí za vysoký výnos třeba Řecku, měl by tak činit s vědomím nezanedbatelného rizika, že o peníze přijde.

Bankrot bankrotu

Zkuste ale nechat zbankrotovat Řecko či Itálii. Pro ostatní země je výhodnější hříšníka zachránit než nechat padnout... Svět je prostě tak propojený, že významný bankrot již není reálný. Bankrotovat mohou leda malé, nevýznamné společnosti, které svým pádem nikoho neohrozí.

Za těchto podmínek si to říká o celou redefinici tržní soutěže. Jinými slovy: systém se nám změnil pod nohama a my se musíme s touto skutečností vyrovnat. Z toho plynou - na státní úrovni - dvě věci. Buď dojde k federalizaci Evropy (podobně jako to funguje ve Spojených státech), nebo k umožnění bankrotu mocných. Jenže může něco takového vůbec nastat? Třeba Řecku investoři půjčovali, i když se všeobecně vědělo, v jakých problémech se nachází - totiž, že jeho výdaje významně převyšují míru, kterou si může dovolit. V tomto smyslu je to přes kopírák to samé s námi. Přestože máme úsporný rozpočet, náš dluh se navyšuje. Dluh není ničím jiným než psychologickým rozdílem mezi tím, na co si myslíme, že máme nárok, a tím, na co ve skutečnosti nárok máme. Proti tomu můžeme stávkovat, jak chceme, ale je to jako stávkovat proti vycházení slunce. Jako národ tak v jedné větě říkáme, že věříme v malý stát (co se daní týče) a jedním dechem dodáváme, že věříme ve velký stát (co se výdajů týče). To konkrétní rozpolcení osobnosti se dá měřit na haléře přesně a říká se mu deficit veřejných financí. Tedy situace „když chceš víc než můžeš“, abych citoval slogan jednoho energetického nápoje.

Stojíme, dokud stojíme

Je dost možné, že se z řeckého scénáře nepoučíme. Je také možné, že řeckou havárií se krize utiší a žádný další problém nenastane. Je však také možné, že se zítra nebo za rok vyloupne jiná banka či země v nesnázích a vyvstane otázka, co s tím. Doposud jsme mimochodem měli podstatné a nezanedbatelné štěstí, o kterém se moc nemluví - bankrotovaly jen malé ekonomiky. Pokud se ale vynoří další nečekané problémy - třeba u větších zemí -, nastane problém skutečný. A je lépe být na tuto možnost připraven.

Osobně mám pocit, že se budeme vzájemně podpírat, dokud to půjde. Budeme tedy látat díry, dokud na to budeme mít peníze a trpělivost. A až obojí dojde, sedneme si všichni najednou. Pád jednotlivých hříšníků, jak se zdá, není na pořadu dne. Budeme si pomáhat, dokud nespadneme všichni předluženě spolu.

Zbavme se pokušení

Jakmile na takový scénář dojde, co bude pak? Možností, o níž se často hovoří a kterou považuji za nepravděpodobnou, je rozpad mezinárodních záchranných institucí posledního ručitele - tedy EU. Mnohem pravděpodobnější je varianta opačná - imploze Evropy a její spontánní federalizace. To znamená pokračování toho, co vidíme - krize vedla spíše k semknutí evropských zemí než k jejich rozptylu. Jinými slovy, krize měla zatím, ač se to mnoho nekomentuje, spíše dostředivé, než odstředivé dopady.

Konkrétně: stejně jako nebyl dobrý nápad, aby měli politici nadvládu nad tištěním peněz, není asi dobré (většina zemí naší civilizace je toho svědectvím), aby měli politici nadvládu nad tím, jak se země zadlužuje. Je to prostě příliš silný Prsten moci, než abychom jej mohli svěřit národním politikům. Nyní stojí za diskusi, zda není lépe se Prstenu moci zbavit a nenávratně jej zničit, když s ním neuměl zacházet ani mocný Gandalf.

Můžeme hledat inspiraci v tisku peněz? Co se s ním stalo? Stát se této moci (rozumně) zbavil a utvořil nezávislou centrální banku. Ano, obětoval tak část své suverenity, ale žije se nám lépe. Druhým krokem, jejž provedla drtivá většina evropských zemí, je, že se zbavila vlastní měny a pravomoc určovat monetární politiku převedla z národních centrálních bank na federální evropskou instituci.

Nevidím jediný důvod, proč by se tato federální imploze nemohla časem uskutečnit i s fiskální politikou. Zdá se totiž, že není rozumné nechávat politikům suverenitu zemi zadlužovat. Většina politiků tuto zodpovědnost neunese - i kdyby měla srdce ze zlata a silnou vůli jako Gandalf. Některou moc je prostě lépe nemít.

Psáno pro HN