Po pondělním jednání NERVu máme důvod k radosti. Svůj návrh prezentovala skupina pro veřejné finance. Vytvořila pravidla, která co nejrozumněji zamezí rostoucímu zadlužování státu.

První věc, o které se hovořilo, byla fiskální rada, tedy něco podobného jako Česká národní banka, jenže místo zodpovědnosti měnové by tato rada nesla zodpovědnost rozpočtovou. Určovala by povolenou výši zadlužení, respektive požadovanou výši přebytku státního rozpočtu, potažmo veřejných financí. Samotný výběr daní a jejich distribuce by samozřejmě zůstaly výsostným právem a zároveň břemenem politiky, ale výše dluhu by byla určována nezávisle, odborně. Rada by měla stanovit pravidlo, že suma růstu a deficitu má být konstantní. To znamená, že vysoký deficit by se povoloval jen v dobách hospodářského propadu nebo stagnace a v dobách dobrých by zase ordinovala přebytkové veřejné finance, aby bylo z čeho splatit dluhy z roků horších. Pokud by se konstantou stalo například číslo čtyři, v roce šestiprocentního růstu by se tak veřejné finance měly dostat do dvouprocentního přebytku. V letech, kdy ekonomika roste třeba jen jedním procentem, by deficit mohl být maximálně tříprocentní.

Je to koneckonců i výrazný příspěvek, kterým může Česko přispět do současné celoevropské debaty o nových pravidlech, která by mohla nahradit nefunkční Pakt stability a růstu a Maastrichtská kritéria. Pokud totiž velice rychle nesplatíme současný vysoký dluh evropských zemí, příští krize by již mohla být smrtelná.

Josef a Faraón

Jde vlastně o oprášené pravidlo, které před mnoha tisíci lety dle Starého zákona navrhl Josef egyptskému faraónovi, v reakci na sen o sedmi tučných a sedmi hubených kravách. Ten reprezentuje jakousi, dnes bychom řekli, makroekonomickou predikci na čtrnáct let dopředu: po sedmi letech dobrých bude následovat sedm let chudých. Je až z podivem, jak se naše ekonomicky přesofistikovaná společnost dokázala proti tak jednoduchému a logickému pravidlu zpronevěřit.

Ukazuje se totiž, že není úplně zdravé, když si stát nechává fiskální a monetární pravomoci. Je to prostě příliš veliké pokušení, kvůli kterému by si rozumný politik měl svázat raději ruce, jako to učinil bájný Odysseus, když proplouval kolem lákavých Sirén. Země, kde mohou o monetární politice rozhodovat politici, totiž často končí s hyperinflací. Je prostě těžké odolat možnosti "tisknout peníze", pokud máte doma ve sklepě legální tiskárnu peněz. Proto evropské státy tyto pravomoci předaly nezávislé centrální bance.

Konec maximalizace růstu

Podobný osud by měl čekat i fiskální politiku (právo zadlužovat stát). Proč nemůžeme, podobně jako centrální banky cílí inflaci, cílit rozumná tempa růstu? Měli bychom tedy sestoupit z mantry Maximalizace růstu za každou cenu. Imperativem nové doby by se mělo stát pravidlo Minimalizace dluhu.

S tím jsou spojené delší rozpočtové stropy, trestání politiků za překročení dluhových limitů, povinnost mít vše transparentně vyhledatelné až do podoby rozklikávacího rozpočtu. V něm by se dokázal orientovat i běžný občan, který na chod státu platí své daně. V současných veřejných financích se těžko vyzná i zkušený ekonom. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že to umí jenom Eda Janota a jeho desítkami let vycvičený tým.

Pokud se vláda pustí tímto směrem, na kterém se NERV jednoznačně shodl a podporu našel i u premiéra a přítomných členů vlády, bude se nám lépe spát bez obav, že hospodářství naší země předáme dalším generacím v tak špatném stavu, že už z něj nebude možná cesta zpět.

Psáno pro HN