Když u nás byla milá sčitatelka lidu, vybavilo se mi jiné sčítání za krále Heroda, kdy Josef s Marií, zhruba před dvěma tisíci lety, se museli právě kvůli tomu vracet z velké dálky do Betléma. Krátce poté nechává král Herodes vyvraždit kluky nemluvňátka. To je obecně známo; co je známo méně, je to, že v Bibli je o sčítání lidu ještě jeden, zlověstnější příběh.

Krutý trest za sčítání

Král David se kdysi dávno rozhodl sečíst svůj lid, aby zjistil kolik bojeschopných mužů má k dispozici. Z důvodů, které nejsou zcela jasně napsané, "měl potom David výčitky svědomí, že dal lid sečíst", a svého činu litoval. Marně, Hospodin na zem seslal anděla smrti, který jako trest pobil sedmdesát tisíc mužů a byl by zřejmě pokračoval, kdyby se Hospodinu lidu nakonec nezželelo. Proč chtěl David znát přesný počet svých lidí? Proč tak krutý trest, za něco, co dnes děláme zcela běžně, aniž bychom v tom viděli cokoli zlého nebo podezřelého? A proč to Davidovi jeho vlastní vojevůdce Joáb, který by přece sám měl eminentní zájem mít přehled o tom, kolik mužů má k dispozici, po celou dobu rozmlouval? O tom všem dnes můžeme jen spekulovat, většinou se uvádí Davidova pýcha a snaha spolehnout se na sílu vlastních vojsk, nicméně za tímto sčítacím příběhem můžeme též odtušit odpor staré židovské kultury k přesnému vyjádření a ke sčítání lidu obecně.

Dodnes máme (často jistě užitečnou) snahu vše spočítat, dokonce i štěstí - a neštěstí. Při různých diskusích se mne lidé často ptají na novou statistiku HDP. Jenže ten se zaměřuje jenom na výrobu a spotřebu a vůbec nebere v úvahu štěstí. Takový koeficient by byl jistě mnohem lepší než tupá statistika HDP, na který právem nadávají i vrabci na střeše. Ale fundamentální otázka by měla stát jinak: proč to potřebujeme mít spočítané, proč to musíme mít vyjádřené číslem? A je užitečné vědět, že jsme letos o 4,2 procenta šťastnější než loni? A o šestnáct procent šťastnější než ti ubožáci za řekou? A lze vůbec štěstí, mušku jenom zlatou, chytit a měřit? Voda nemůže být vodovější, kůň koňovitější , může být štěstí šťastnější?

Minulý týden jsem měl veřejnou diskusi s čelnými kormidelníky českého hospodářství a financí. Řešili jsme, zda je nutné neustále růst. Diskuse to byla neskutečně zajímavá a hluboká, kdo však poslouchal pozorně, mohl si všimnout, že všichni vlastně říkali to samé: my vlastně ani tak nechceme růst, ale musíme (kvůli konkurenci, kvůli akcionářům, kvůli Číně atd.). Jako by nás systém nutil k něčemu, co vlastně nikdo nechce, ale kolektivně jaksi musí.

Kopeme toho, komu pomáháme

Podobný fenomén se projevil - mnohem tragičtěji a smutněji - při nedávných událostech v Japonsku. Těžce (a nezaslouženě) zkoušené Japonsko nyní ve všech směrech potřebuje naši pomoc. A co se stane objektivně? Propadne cena japonských akcií, tedy další katastrofa, zdraží se elektřina, pojištění japonských dluhopisů už skokově vzrostlo... přitom skutečnou pomocí by byl přesný opak.

Takže se tak "jaksi" stane, že v systému, ve kterém fungujeme (a ke kterému nemáme funkční alternativu!) děláme něco, co vlastně dělat nechceme. Pak se člověk dočte věty typu: Japonské tragedie je nám líto, ale vydělali jsme na ní velké peníze. Vlastně ani nemůžeme jinak, prostě musíme prodávat japonské akcie a tím Japoncům vůbec nepomáháme a jejich katastrofu dále prohlubujeme. Ovšem a na druhé straně pořádáme sbírky na pomoc.

A tady už je ona systémová vykloubenost vidět v celé nahotě, my jim chceme jako individua pomoci, ale jako systém jim škodíme. Zase tedy děláme, co nechceme. A můžeme to počítat zleva a zprava.

Psáno pro HN