Člověk se v určitém věku jen těžko dojme. Obzvláště, když jde o ekonomickou tematiku.
Nicméně, tyto řádky píši v Egyptě a jistý revolučně-transformační patos bude tentokrát asi na místě. Ministerstvo zahraniční se ve spolupráci s naší ambasádou v Káhiře snaží pomoci zemi, která nedávno svrhla svého diktátora - a teď, podobně jako kdysi my před dvaceti lety, pořádně neví, co a jak dál.

Nečekanost a očekávání

První, co mne překvapilo, byly bzučivá pouliční energie, optimismus a očekávání, které mi připomínají rok 89 v centru Prahy.

To druhé byla ona nečekanost událostí: my jsme se chtěli zbavit centrálního plánování - a přesně toho jsme dosáhli. Před námi nebyl žádný plán, vše bylo nové, poprvé, chaotické. Rady zahraničních expertů byly vzdálené a neexistovala žádná kuchařka na to, jak uvařit dobrou demokracii a kapitalismus. Něco podobného se stalo v severní Africe: to, že tyto režimy padnou, nečekali ani místní experti, natož ti zahraniční, vyšlí z nejlepších univerzit. Jako by šlo o další potvrzení teorému Nassima Tháleba, že nejdůležitější věci v životě se dějí zcela nečekaně a mimo plán - ať už centrální, nebo decentralizovaný.

A za třetí: v Egyptě jsem si uvědomil, jak daleko jsme za těch jedenadvacet let ušli. Naše problémy již dávno nejsou transformační, ale řešíme už to, co drtivá většina vyspělých zemí. Avšak na rozdíl od Egypťanů jsme my tehdy zhruba tušili, na co chceme navázat (první republika) a kam chceme patřit (NATO, EU).

Egypťané nic takového nemají. Na rozdíl od nás ovšem měli a mají internet, jímž spontánně organizují a zdola informují celý svět doslova ve vteřině. Vlastně dnes už vůbec nechápu, jak je vůbec možné dělat u nás revoluci bez GSM a internetu, když si nedokážu představit, jak bez těchto vymožeností zorganizovat pivo s přáteli, natož konferenci.

Jednou větou: Celá naše delegace se cítila o desítku let mladší. Najednou jsme vytahovali "transformační" slova, která jsme již dávno přestali používat. Jediným rozdílem bylo (a to na tom bylo až nemístně zvláštní a částečně nepříjemné), že jsme se nedostali do role zasněných posluchačů plných světlých zítřků, ale zmatených "zahraničních expertů", kteří se snažili své kusé zkušenosti předat úplně jiné, cizí zemi.

Transformace jinak

Shodou okolností právě dnes vychází v českém překladu krásná kniha Start-up Nation, která dokumentuje podobné téma: ekonomický zázrak půlstoletí vývoje a transformace státu Izrael a jak je se z něj možno poučit.

Tato maličká země, sužovaná válkami a rozhodně ne ideálními sousedskými vztahy, udělala z pouště ekonomiku, k níž může ještě dlouho vzhlížet nejen Česká republika, ale klidně půlka Evropy. A to se Izrael neměl k čemu vracet, a ani provizorní cíl neměl zdaleka tak jasně definován jako my. Kniha Start-up Nation ukazuje, jakou kuráž a kolik energie, nadšení, vynalézavosti musí mít země na to, aby vyšla své makroekonomické štěstěně v ústrety. Přál bych si, aby mohla být jednou taková knížka napsána i o České republice. Zatím jsme moc reformně-ekonomické odvahy (zvláště v posledním desetiletí) nepředvedli.

Ale aby to nevypadalo, že nadávám! Právě zkušenost z Egypta by ze mne učinila nevděčného pokrytce, kdybych na náš vývoj pohlížel škaredým pohledem. Jen tak mimochodem, kdy naposledy si vzpomenete, že by se na nás někdo odvolával jako na transformační zemi? I této nepříjemné nálepky se nám podařilo zbavit. Na druhou stranu, jak je to dávno, kdy o nás objevně a nadšeně psal zahraniční tisk ve spojitosti s naším reformním úsilím nebo odvahou?

Psáno pro HN