Kdyby státy měly v průběhu krize moc tisknout peníze, měli bychom teď pořádný problém s inflací, v některých zemích možná i hyperinflací.
Kdyby státy (evropské nebo americké) měly možnost znehodnocovat své měny, čelili bychom zas krizi měnové a viděli bychom klasický řetězec devalvačních či deflačních politik, které by nakonec neprospěly nikomu.
Obě tyto zbraně hromadného ničení jsme si jak ve státech amerických, tak evropských (moudře) odepřeli - politik nad nimi (díky společné měně dolar a euro) nemá žádnou pravomoc. Monetární politika byla v tomto smyslu zcela depolitizována.

Rozmazaná odpovědnost

Jediná zbraň, která politikům zůstala, je moc zadlužovat se za ostatní (politik nezadlužuje sebe, ale občany svého města, respektive země). Přestože tedy politik dnes nemá právo tisknout peníze, má stále právo, nadneseně řečeno, tisknout dluh. A toto právo, jako vlastně téměř poslední makronástroj hospodářské politiky, mu zůstalo a tak jej využívá, jak jen může. A protože je v tomto počínání zodpovědnost neosobní a nečasová (politik osobně nenese finanční zodpovědnost za dluhové závazky a cenu za jeho závazky ponesou až generace budoucí), mají dnes státy problémy právě s nadměrnou zadlužeností.

Současný systém je zkrátka nastavený tak, že zadlužování je snadné, příliš snadné a politici naň v tomto smyslu přirozeně hřeší. Vinu v tomto smyslu nelze svalovat na politiky, kdo nás zadlužil více a kdo méně, ale na celý systém fungování zástupného zadlužování, stejně tak jako kdysi fungovaly zástupné oběti.

Na zadlužování je též možno pohlížet jako na odsouvání problému do budoucnosti. Chceme přidat lékařům, přitom nikomu nechceme zvyšovat daně? To je problém. A jak jej řešit, pokud jej skutečně řešit nechceme? Právě zadlužením, ať se s tím popasují jiní v budoucnosti, vlk se nažere (např. lékaři) a koza (daňoví poplatníci) zůstane celá. Však oni si s tím v budoucnu poradí, Bůh s nimi.

Jedním řešením je udělat krok zpět ve vývoji monetární politiky a politikům vrátit další dvě hračky: možnost libovolně z(ne)hodnocovat měnu a tisk peněz. Pak jistě nebude tolik zneužívaná dluhová politika.

Víc hraček? Radši žádná!

Politik prostě bude mít další dva nástroje, jak přesouvat problémy do budoucnosti. To je cesta rozpadu eurozóny, popřípadě následné snížení nezávislosti centrálních bank. Jen pro jistotu dodávám, že toto je cesta, u které bychom se my Evropané museli rozloučit s jakoukoli ambicí hrát alespoň druhé nebo třetí housle v globální konkurenceschopnosti a vlivu.

Druhá cesta, která začne být bleskově aktuální v momentě, kdy se do dluhových problémů dostane jakákoli větší ekonomika, je možnost zabavit politikům moc, se kterou očividně neuměli moc zacházet: moc zadlužovat.

V takovémto scénáři by si evropské státy nemohly libovolně půjčovat na (ne)řešení svých problémů (jak je tomu dnes), ale dluh by byl na příděl a ten by se rozděloval z panevropských zdrojů na základě nepolitického, nezávislého klíče (o tomto klíči jsem psal již v článcích předchozích).

Státy by nadále rozhodovaly, koho zdaní a komu peníze věnují, ale nemohly by si je prostě dotisknout. I dnes mají státy peníze na příděl (od centrálních bank), tisknout si je samy libovolně nemohou. Ale mohou tisknout dluh - jakýkoli se jim zamane.

Toto pokušení, tento neskutečně silný Prsten moci, stejně jako ten v trilogii Pán prstenů, musí být zničen, protože s ním neumějí nakládat, ani ti nejmoudřejší a nejsilnější.

Psáno pro HN