Poslední CD křehké britské punkerky P. J. Harvey, která sklízí nekončící ovace kritiků, se jmenuje Let England Shake (ať se Anglie zatřese). Poslední kniha "nejnebezpečnějšího filosofa současnosti", slovinského levicového Slavoje Žižeka, se jmenuje Living it the End Times (Život na konci věků).

Oboje vyšlo v době, kdy se třese nejen svět finanční, ale i politický, státní, a koneckonců i nadstátní organizace typu EU či MMF. Padají i ty největší jistoty, na něž nikdy předtím nedošlo. Připočtěte k tomu třes v arabském světě a obrázek je skoro úplný.

Zvláštní na tom je, jak bezradné jsou expertní společnost či její elita. Evidentně zde, jak je patrné, bojujeme s démonem, jehož jméno pořádně neznáme - a už vůbec nevíme, co s ním. Svět se zkrátka třese a nic nenasvědčuje tomu, že by se třes měl umenšovat. Spíše se hovoří o opaku.

Stejně jako finanční krizi ani arabskou revoluci nikdo z expertů nečekal - a dodnes vidíme rozpačité články akademiků, které mají stejné téma: Jak je možné, že jsme to netušili? Ať tak, či onak, jisté je pouze to, že teď víme, že za horizont událostí nevidíme. Svět zřejmě nekončí (jak jsme se minulý týden přesvědčili), ale určitě končí v tom podání systému, který jsme znali.

Co se netřese, není pevné

Ačkoli od Tomáše Halíka víme, že cokoli se netřese, není pevné, otázkou zůstává, jak pevní jsme. Jak pevný je náš systém a jak velké otřesy snese, než se složí? Malé otřesy jsou v pořádku a jsou (zdravou) součástí života i kteréhokoli systému. Avšak tyto otřesy by za malé označil jen málokdo.

Tento třes, nebo spíše inflační implozi, je dobře vidět i ve filozofii či ve společenských vědách. Filozofie, zdá se mi, se tak zacyklila ve své hyper-pozdně-post-moderní dekonstrukci, že dekonstruovala jaksi sama sebe. Rozložila se tak, že filozof je dnes odtržen od životného života a vtažen do života (modelově) simulovaného, že nemá k současnému dění často mnoho konstruktivního co říci. Při těch skutečně velkých otázkách, co bude dál, tedy nechávají tyto obří obory politiky na holičkách.

Otázkou vůbec je, jak pojmenovat systém současný. Rozpadá se koncept státního dluhu, protože víme, že řecký dluh již dávno není jen řeckým dluhem, neboť v momentu třesení se stává dluhem německým, francouzským, prostě dluhem nás všech, za nějž všichni ručíme. Koneckonců, i půjčky finančních institucí suverénním(?) státům jsou v situaci, kdy za vše vlastně implicitně ručí všechny ostatní státy.

Žijeme v situaci zbankrotovaného bankrotu, tedy v situaci, kdy se bankrot téměř nepřipouští, neb by měl devastující účinky na nás všechny. To, co dříve bylo odděleno (třeba Evropa a Čína), je nyní spojeno - a to téměř nerozlučně. Mohl-li by nám být osud Číny před generací lhostejný, dnes je náš vztah tak silný, že (podobně jako v osobním životě) by nás jeho rozpad, rozchod či rozvod šíleně bolel. I vzdálení se nám stali bližními díky globalizaci, což má své slavné, ale i stinné stránky - jsme totiž na sobě všichni závislí. To se ještě v historii nikdy nestalo. A náš systém vzájemných zodpovědností a záruk se musí změnit. Jak? To je to, oč tu běží.

Oč tu běží, nám ubíhá

Buď se svět (nebo alespoň Evropa) spojí a bude bojovat společně, stát nestát, dluh nedluh, co jsme si (dlužili), to jsme si. Nebo se svět po-odpojuje a učiní kroky zpět v propojenosti globalizace. Situace, kdy jeden stát tiskne dluh, avšak nepodepisuje za něj zodpovědnost, je dále neudržitelná. Zatím jsme totiž měli kliku, že bankrotovaly malé ekonomiky. To se asi v následujících chvílích změní. A na to je dobré mít připraven nouzový záchranný federalizační plán B nebo C, o nichž, jak se obávám, nemají naši politici ani šajn. Až přijde hodina, a času bude málo, jsem zvědav na ty rozpaky.

Psáno pro HN