Poslední den června. Zítra nejen začínají prázdniny pro školáky, ale vůbec zjemnělé tempo pro zbytek populace. Přes léto se prostě tak moc nepracuje, část lidí je na dovolené a vše se - nějak tak letně příjemně, vleče pomaleji než v plném proudu zbytku roku.

Nastává čas oddechu ... tedy, zdá se, kromě vlády, která včera schválila velkou část svých reforem. I pro reformní úsilí to není zdaleka konec, ale začátek.

Ani pro zbytek světa nenastává kýžený oddech. Před (nejen) řeckým krachem je stále třeba být ve střehu. Evropa si sice koupila svou záchrannou půjčkou Řecku čas, ale ten může brzy vypršet. A zde drobná poznámka: čas na reformy nezískává pouze Řecko, ale Evropa jako celek. Stále je třeba mít na paměti, že řecký problém není řeckým problémem, ale problémem nás všech. Řecko jen - jako ve výkladní skříni - ukazuje problém naší civilizace. Jinými slovy, Řecko se dostalo jen o trošku dříve (o několik let, možná desetiletí) tam, kam spěje většina evropských zemí. Pokud si brzy nedohodneme společná pravidla fungování, řecký problém se nevyřeší. A to se mohou Řekové snažit, jak chtějí.

Problémy chodí na podzim

Investiční banka Lehman Brothers lehla na podzim 2008, na podzim 2010 eskalovala situace kolem Irska tak, že ji musela zachraňovat Evropa. Může se tedy stát, že po klidném létě se budou problémy pomalu shromažďovat z vlnek do vlny, která udeří opět na podzim. Tentokrát dost možná přijde z Ameriky. Protestovat se koneckonců začalo už i ve Velké Británii, takže problémová jiskra může hravě přeskočit přes Atlantik.

Co se děje kolem nás, není z velké části nic jiného než porodní bolesti uvědomění si, že na dluh se nedá žít donekonečna. A také spoléhání na to, že všechno vyřeší růst. Abychom byli připraveni zachraňovat sebe i jiné, mělo by průměrné zadlužení Evropy i Ameriky klesnout někam k jedné třetině HDP. Tedy snížit se tak na třetinu toho současného - a to co možná nejrychleji.

Paradoxní v této souvislosti je, že se hovoří pouze o snižování deficitu, tedy tempa zadlužování. To, v překladu do češtiny, znamená - hodláme se i nadále zadlužovat, ale pojďme to dělat pomaleji. Přitom úsporný rozpočet je přece takový, který něco ušetří. Ale ten náš, stejně jako drtivé většiny jiných zemí, neušetří vůbec nic, jen nás méně zadlužuje. Cílem reforem by se tedy neměl stát vyrovnaný rozpočet (to by měl být základní standard), ale rozpočet přebytkový. Pouze takový rozpočet je skutečně úsporný a umožní nám rychlé snižování veřejného dluhu.

O tom, že míra zadlužení suverénních států již nyní přetéká přes okraj hráze (a v některých zemích už hráz praská) je evidentní. Zadlužování státu je v pořádku jen v letech zlých, v těch dobrých by se měl vytvářet přebytek (na splacení dluhu nebo vytvoření zásob na roky horší). Deficitem by se mělo šetřit jako šafránem. Zajímavé je, že tento princip znaly a znají civilizace mnohem dávnější a mnohem chudší než ta naše. Navíc náš dluh je z přebytku, nikoli nedostatku. Jestli je to tím, že s jídlem roste chuť, nebo tím, že jsme se skrze naše modely tak spolehli na naše optimistické naděje v neutuchající a nekončící růst, je otázkou.

Skutečně skutečná krize

Jisté se mi zdá však jedno: pokud rychle nesnížíme nikoli úroveň zadlužování, ale úroveň dluhu (v tom je veliký rozdíl), příští krize už skutečně může být fatální. Nikdo neví a nikdy vědět nebude, kdy dojde k dalšímu propadu světového růstu, ale jisté je, že se tak dříve nebo později znovu stane. A pokud budeme opět nepřipraveni, tato další krize bude již krizí skutečně skutečnou. A mohla by znamenat i konec celé naší civilizace, tak jak ji známe. A to budou skutečné poslední dny.

Psáno pro HN