Občas mám pocit, že přirovnání ekonomiky k maniodepresivnímu pacientovi je celkem namístě. I ekonomika má tendence přehánět své výkyvy - pokud je nálada dobrá, ekonomika má psychologickou tendenci tuto dobrou náladu překlopit v mánii.

A naopak, pokud se vede zle, uděláme z toho depresi, na kterou jen pasivně, nepřítomně – a bez energie – zíráme, jako by se vše dělo opodál.

Na bipolární poruchu se ordinují léky, jimž se říká stabilizátory. Ty náladu jaksi uzemňují – a to v obou směrech. Tlumí jak deprese, tak mánie. Takové léky se musejí brát dlouhodobě (nelze je brát v dobách deprese) a trvá dlouho, než začnou působit. A v tom spočívá ten problém: pokud chcete léčit tuto bipolaritu, nestačí se zaměřit pouze na deprese. Naopak, je třeba se zaměřit na mánie.

A zde je právě jádro pudla: většina pacientů tyto léky brát odmítá, protože své mánie většinou miluje (mají více energie, jsou tvořiví, nemusejí mnohdy ani spát, zdá se jim, že se vše daří, atd.). No a léky jim toto supermanské období "kazí".

Podobně se současné diskuse o lécích na ekonomickou krizi soustřeďují víceméně jen na období deprese. Nikdo moc neřeší, že součástí skutečného léku je brzdění ekonomického růstu v dobách mánií.

Nechci růst zadarmo

V médiích vládne jakýsi nepsaný konsenzus, že růst nás z krize dostane. Jenže skoro nikde v naší civilizaci nemůžeme mluvit o hospodářském růstu, protože zadlužování zemí je rychlejší než jejich růst. Je to takové "nechci slevu zadarmo". Ani my nechceme růst zadarmo, a tak jej podplácíme zadlužováním. Takže se oddáváme optickému klamu: tváříme se, že jsme bohatší, ale nejsme, protože peníze navíc pocházejí z dluhu. Jinými slovy, kdybych si půjčil půl milionu, byl bych blázen, kdybych o sobě tvrdil, že jsem o půl milionu bohatší. Ano, můžu se tak chovat, můžu utratit o půl milionu více, ale bohatší, to skutečně nejsem, protože tyto peníze budu muset jednoho dne splatit.

Ale zpět k mániím. Co to znamená přeloženo do ekonomičtiny? Že je třeba nasadit stabilizátor a v bujarých letech brzdit růst. O tom se nemluví, největším vypětím sil je snaha snižovat deficity, což přeloženo do lidštiny zase znamená, že se hodláme vesele zadlužovat dál, ale ne tak moc. Přitom rolí ekonomů není zajišťovat neustálou maximalizaci růstu, ale stabilizaci výkyvů (snižování amplitudy). Jinými slovy: šetřit v dobrých letech. Nyní se vede diskurz o šetření, protože "je krize" a "je málo peněz".

Jenže, a tady vězí ten háček, my se musíme naučit šetřit právě v dobách, kdy bude "peněz hodně", tedy odolat pokušení, a teď vím, že to bude znít tak špatně, až to trhá uši, snížit daně, když budeme vybírat více daní, než je nutné, a přebytek veřejných rozpočtů (ano přebytek!) věnovat na splacení toho šíleného dluhu, který jsme během krize nadělali. Nebo odolat navyšování výdajů, když "na ně budou zdroje". První pokušení je pro pravicové vlády, druhé pro levicové.

Léčit růst

Léčíme jen krize, přitom musíme léčit i růst. My však růstová období zhoršujeme, protože urychlovat růst umíme, ale brzdit nechceme. Naštěstí si to začínají někteří uvědomovat. Tak třeba Melvyn King, guvernér Bank of England, řekl, že "naše neschopnost bojovat s nerovnováhami během sedmi tučných let před rokem 2007 právě ohrozila a prohloubila sedm let hubených, které poté následovaly pro velikou část světové ekonomiky".

Jaké je tedy poučení z krizového vývoje? Brzdit růst. Utlumovat mánie, zapojit stabilizátory. Mít se v dobrých letech trošku hůře, než bychom mohli, abychom se v letech horších nemuseli mít tak špatně, jak bychom měli.

Psáno pro HN