Pokud se podíváte na seznam ekonomických bestsellerů, třeba na Amazonu, zjistíte, že většina titulů je kritickým zamyšlením nad kapitalismem. Je to zajímavé čtení, mimochodem, každému doporučuji, protože to pěkně a nápadně nenápadně vykresluje náladu a ducha doby. Všechny tituly jsou totiž o kapitalismu nebo trhu atd., ale s přívlastkem - a to negativním. Vše je více či méně přísná reflexe nespokojenosti se systémem.

Netriviální zadání číslo jedna je tedy zjistit, v jakém systému se to vlastně nacházíme a jak jej pojmenovat. Zadání číslo dvě je systém buď přeměnit, nebo se s ním smířit. Před nějakou dobou jsem volal po tom, že by se tohoto úkolu měli ujmout filozofové. Před dvěma týdny vyšel článek Petra Fischera, kde se této role za filozofy vzdává s tím, že filozofie nemá (či nesmí?) být praktická, ale kontemplativní. Tento argument chápu, je to důležité téma k zamyšlení a jsem rád, že se tato debata otevřela.

Ale na druhou stranu to samé slýchám též třeba od ekonomů teoretiků. Všichni by nejraději hloubali nad metodologickými rozdíly mezi jednotlivými školami, ale to, zdá se mi, je příliš jednoduché, a dokonce bych řekl pohodlné.

Rozděl a zmiz

Metoda poznání naší doby je, zdá se mi, následující: rozdělili jsme vědomosti na stovky a možná tisíce škol, takže víme vše o ničem (a i tady máme mezery), ale nevíme skoro nic o všem. A původní představa, že naše poznání nejprve rozdělíme a pak spojíme jako domeček z lega, tam a nazpátek podle libovůle, se ukázal jako lichý.

Ani v samotné ekonomii, ani ve fyzice, a koneckonců ani v matematice neexistuje jednotící "teorie všeho", natož mezi obory. Prostě jsou oblasti, kam nás věda mohla zavést a zavedla daleko (třeba v technice či medicíně), ale je také dost možné, že má v jistých oblastech svůj přirozený konec - a že po jistém vyčerpání již nikam dál nevede. To si myslím platí zejména ve společenských vědách.

Stavba bez malty

Hledá se spojující malta, někdo, kdo by debatu držel pohromadě, občas (ne pokaždé!) ji směřoval k jakémusi cíli. No a mám pocit, že až příliš často předáváme tuto roli někomu, komu nepatří, ač se tak mnohdy tváříme: politikům. Zdá se mi, že toho od těch politiků chceme někdy příliš moc. V mém zjednodušeném pojetí světa se to má většinou takto: politik je ovlivněn mysliteli, a idejí či ideologií, kterou vymyslel někdo jiný (mimo jiné filozofové, sociologové, ekonomové atd.). Role politiků je vybrat tu správnou vizi pro sebe, nadchnout pro ni národ a pak ji aplikovat do psané i nepsané podoby. Filozofové by se své role v tomto vzdávat neměli.

Už kvůli tomu, že filozofie je skutečně matka všech věd. Ekonomie, sociologie, psychologie, ale i fyzika a matematika byly kdysi filozofií - a vlastně jí dodnes v širokém slova smyslu jsou, byť má každý obor svou vlastní výseč, jazyk, metodu, otázky a zakázaná témata, tedy tabu. Nicméně, chceme-li měnit systém, tedy nejen zákony, ale i priority, otázky (což přece je filozofická debata), pak to musíme udělat společně. Ekonomové jistě nesou odpovědnost větší, než řekněme sociologové, ale sami to jistě nezvládneme. Respektive nikdo pak nesmí nadávat, že to je zase uděláno příliš omezeně ekonomicky, bez širšího kontextu.

Možná má ale Petr Fischer pravdu a já jsem jen nebyl dost přesný: chtěl bych vyzvat filozofy v rámci jednotlivých oborů, aby se této společné role nevzdávali, s tichou nadějí, že důležité obory mají své filozofy, kteří snad jsou schopni spolu mluvit, přemýšlet a vymýšlet. Pak ale zase čistí filozofové nesmějí nadávat, že vše není metodologicky čisté. Jinak se obávám, že bez malty nebude držet stavba se sebelepších komponent.

Psáno pro HN