Téměř ve všech jazycích je odpověď na díky podobný: není zač. Pokud od někoho dostanu dárek, poděkuji mu a on mi najednou začne odpovídat nebo se tak alespoň tvářit: ale to nic, ani to nezmiňuj, to je taková kravina, není za co, rádo se stalo atd. Proč máme tendenci dávat co možná nejjasněji najevo, že nás ten dar vůbec nic nestál, a že vlastně "radost byla na naší straně"?

Proč sami umenšujeme a do jisté míry znevažujeme hodnotu svého daru nebo pomoci? Proč říkáme "není zač", když evidentně je za co děkovat, protože dávat takový dar, za který není třeba děkovat, opravdu nikdo nedává rád.

Takže my někomu koupíme cenný dárek, on řekne děkuji moc, a my ho poopravíme a řekneme, "prosím tě, není zač" a on nebo ona nás začne přesvědčovat, že vlastně je za co děkovat, a my, že ne, a on že nás to přece muselo stát plno peněz a času to sehnat; a my pokračujeme v rituálu, že je to přece taková maličkost a že to vlastně dávám kvůli tomu, že mi dělá radost jen radost obdarovaného a že jsem vlastně já ten, co má radost, radost dávat. Radost, že jsme se trefili do radosti obdarované osoby. Přitom ekonomická logika by měla velet něco úplně jiného, opačného. Proč tyto (nelogické?) rituály?

Má radost, je tvá radost

Jedním z vysvětlení může být, že tomu skutečně tak je, tedy Lacanovský princip propojenosti všech v jakémsi "tvá radost je má radost". Jinými slovy jsme propojeni tím, že si chceme dělat radost. Nebo se aspoň snažíme vytvářet ten dojem, protože na to lidé reagují kladně. Tedy nejde jen o egoismus, ten jaksi skrýváme, utajujeme a naopak k sdělení (k daru, k trans-akci) rádi přibalujeme poselství, že to děláme z lásky. To se tedy často objevuje i v reklamách: princip "vaše radost (spokojenost, věrnost, nadšení), naše radost".

Jinými slovy, baví nás (tváříme se tak, aby to vypadalo, že nás to baví) sloužit vám a nosit vám kafe a umývat po vás nádobí. Minulý týden jsem dokonce viděl na autě, které čistí komunální odpad (lidově hovnocuc) nápis, který tento princip uvádí v jeho extrémní podobě: Vaše hovna, naše radost. Ano firma chce vytvořit uvěřitelný dojem, že je to baví. Proč je (i obchodně) užitečné vytvářet dojem, že nás to baví, že ze služby máme (obrovskou) radost?

Propasti vděčnosti

U darování existuje jakási, dost široká propast mezi tím, jak hodnotně chceme, aby byl dar vnímán implicitně (chceme, aby si obdarovaný daru skutečně hluboce vážil, a budeme uraženi/zranění, pokud nám dar nebude opětovat) a tím, jak to verbalizujeme explicitně (vůbec mi za to neděkuji, to nic není, je to moje radost). Podobná propast, ačkoli méně zřetelná, zeje i při normální trans-akci: přestože se jedná o "drsný kalkul", tváříme se, že ten kalkul neexistuje.

Jinými slovy, i kdyby nakrásně ekonomika a společnost fungovaly na principu čistého sebezájmu a sobectví (jak předpokládají mnohé ekonomické, sociologické, politologické ale dokonce i biologické školy, vezměme například populární teorii sobeckého genu), i kdyby tomu tak bylo, děláme co můžeme, abychom si toto zastřeli. Jako bychom se za to styděli. Jinými slovy, i kdyby člověk byl egoistický a chladně kalkulující, je výhodnější se tvářit, že o toto nejde, že tací nejsme. Ještě jinak: je egoistické a kalkulující tvářit se neegoisticky a nevypočítavě. To platí očividně u darů, ale do jisté míry i u ryze obchodních quid-pro-quod transakcí.

Na místě je tedy ještě jedna otázka: proč se za to stydíme, pokud takoví jsme, pokud takto je založen náš systém, proč si to nepřiznáváme, proč to verbálně zakrýváme? Chceme, kdesi hluboko podvědomě, aby tomu mohlo být jinak, že by mohl existovat (jakýsi vysněný) svět, ve kterém si skutečně pomáháme a děkujeme?

Psáno pro HN