Jana Macháčka, kterého rád čtu, dovedla má úvaha o růstu (což označuje jako „Havlovské téma“) k napsání reakce, kterou vhodně pojmenoval „Nechte to růst (kontra Sedláček)“ a od minulého týdne se těším na pokračování v polemice. Vše se dá shrnout, myslím, již do nadpisu: nechat něco růst je něco úplně jiného než nutit něco růst.

Přičítám to tomu, že nemotorně píšu, nicméně asi podvacáté opakuji, co jsem opakoval již v článku minulém: je lépe, když je lépe, dvě piva jsou více než jedno, pokud vše optimisticky roste, lépe se zaměstnává, lépe se reformuje, lépe se investuje – také se lépe splácí dluh atd. Mám radost, když prodej knih roste a když mám vyšší plat, vlastně když mají všichni vyšší plat, když se zvedne produktivita práce atd. Nemyslel jsem si, že je toto třeba nikterak zmiňovat. Mé otázky však se snažily, neúspěšně, být hlubší. Ano, je lepší, když je o prázdninách krásně. Otázka ale je, co dělat, když prší.

Sunshine forever

Tak za prvé, co dělat, když „ono nám to neroste“. Dát na skřipec? Překrmovat? Za druhé, růst, který jsme zde měli – a máme – je růst umělý, nepřirozený, protože hnaný (státním) dluhem. Takže říct „nechat to růst“ je samo o sobě vlastně špatně – je to jako „nechat chodit“ člověka na vozíčku, když jej přitom třeba jej tlačit. Pokud si někdo půjčí sto tisíc, jen blázen by o něm řekl, že je o sto tisíc bohatší, pokud to udělá stát, vnímáme to jako bohatnutí. Proč? A co na tom, že si půjčuje od vlastních lidí? Je to jako půjčit si od táty, a pak jej pozvat na opulentní dovolenou pod dojmem, že jsme tím oba zbohatli. Ano, my se můžeme chovat, že jsme o sto tisíc bohatší, ale to je tak asi všechno. Dříve nebo později je třeba splatit.

Růstem pro růst

Honza Macháček tak říká: půjčme si nyní, abychom mohli lépe splácet dluh. Říká se to pochopitelně méně okatě a říkají to pochopitelně mnozí: pojďme nakopnout, dluhově, růst, abychom více rostli a vyhrabali se ze zpomalení růstu, což nám, umožní (maňana) snížit dluh. To lze dělat krátkodobě a je to v pořádku, ale není možné říkat zítra, zítra donekonečna. „Pak“ je to třeba splatit zpomalením růstu (vybrat na daních více, než se rozdá a výnos dát na splácení dluhu). Kdo chce tedy podplácet růst, může, ale platbu je třeba později zaplatit. Kdo chce uměle urychlovat růst, musí jej někdy uměle brzdit. Říká se tomu snižování amplitudy hospodářského růstu
Žádné stromy nerostou do nebe, a ani les neroste do nekonečna v přírodě existuje jakási harmonie a jakási rovnováha. Žádný druh se zatím nepřemnožil tak, že by vytlačil všechny jiné - a pokud se to výjimečně stane, není to dobře a sám může zahynout. Jinými slovy, nechceme prodat své parku a uvolnit místo pro růst továren (ani zcela naopak) a nechceme pracovat i o sobotě a neděli ač oboje růst zvýší. A ano, také to platí naopak, taky se nechceme celé týdny flákat. Musíme hledat jakousi vyváženost, podobně jako příroda.

Trh dobrý i zlý

Má třetí otázka byla, zda je růst výsledkem kapitalismu nebo jeho podmínkou. Budeme od trhu brát jen to dobré a ne i to špatné? Budeme vylévat kapitalismus, pokud ne chvíli škobrtne? Nemáme vůbec od kapitalismu příliš vysoké očekávání? Ten má jistě mnoho chyb (jako všechny systémy), na kterých je třeba pracovat, ale na to je ideální doba v časech růstu. Jenže to na to zas nemá nikdo náladu, proto jsem napsal, že naší největší slabinou je síla, protože ta zakrývá (překrývá) slabosti systému. I z tohoto důvodu jsou krize a propady ekonomiky užitečné.
Je rozumné asi čekat, že naše ekonomiky budou většinu času a let růst. Díky Bohu a kapitalismu za to (ale my jsme moc neděkovali). Ale, jak vidět již od nepaměti, občas se stane, že na nějakou dobu růst poleví. Je rozumné chtít růst neustále? Po kytce, po dítěti, po vzdělání? Pokud začneme měřit růst dítěte každý den – a pak zjistíme, že nám týden neroste, je na místě panika a přecpávání popř. pokládání dítěte na skřipec?
Moje čtvrté téma bylo: ekonomie na svém počátku, tedy v klasickém období, se sama sebe ptala, jak bude vypadat společnost, až dorosteme. Růst bylo téma sekundární, jen jakási cesta k tomuto bodu. Zasteskl jsem si, že se toto téma téměř vypařilo (k čemu rosteme?) a v ekonomii hovoříme jen o růstu(!) v následujících dvou letech. Hovořme o růstu, ale pojďme se bavit i o jeho cíli.
A poslední úvaha: I pole musí odpočívat, nemůže stále produkovat. Věděli to již staří Izraelité a ve Starém zákoně byla povinnost nechat pole každý sedmý rok ladem. A každých čtyřicet devět let dokonce udělat takový master reset, a nemovitý majetek vrátit původním vlastníkům. Když si chvíli nerůstu mohla dovolit civilizace stokrát chudší než jsme my, proč to neumíme také?

Psáno pro HN