Společnost je citlivá věc - je jemná a křehká, náchylná k různým nemocím, většinou z nenávisti. O společnost, podobně jako o demokracii a volný trh, se musí pečovat. Jinak pustnou - tu se mění v totalitu, tu v monopol.

Společnost je založena na tom, že každý trošku sleví ze svých představ a nároků, protože pak už by to, jaksi, nebyla společnost, že. A k toleranci můžeme buď vést, nebo na ni naopak nadávat. Otázkou je, co probudíme.

Walk the line

Ve škole se učíme, že silnější nebude mlátit slabšího, i když by na to svaly a podporu většiny měl. A že nejde o to, jakou má kdo barvu kůže, původ, vyznání víry nebo politickou či sexuální orientaci. Protože každý jsme v jistém směru menšina, já například zrzavá, jiný názorová. A ty je třeba chránit. K tomu je potřeba jistého nádechu lidství, protože to přirozené není, spíš je snadné vinu na nějakou menšinu svalovat. Teď se to neříká tak okatě, vinu prý nese multi-kulti. Zajímavé je, že to říkají stejní lidé, kteří nadávají na politickou korektnost, přitom ji přesně a dokonale využívají: říkají věci přesně na hraně. Nelze je nařknout z podněcování k nenávisti, ačkoli jejich slovní ekvilibristika balancuje její hraně.

Rozsévání pohrdání

Hrajeme si tak s nebezpečným ohněm. Naše společnost je postavená na toleranci. Je to křehký a mocný výdobytek, který se dlouho buduje. A my Češi tolerantní jsme - a vždy jsme víceméně byli. Byli jsme v tomto smyslu i pokrokovějším ostrůvkem v rámci střední Evropy. Netřeba připomínat národnostní excesy našich sousedů - nejen těch na východě, ale i těch severních či jižních. Národ může velice lehce sklouznout k národovectví. K takovému dojemně neroztomilému dojmu, že Češi jsou lepší než jakýkoli jiný národ.

Od toho tu jsou elity - aby vedly k toleranci, uklidňování emocí a trpělivé práci na tom, že člověk může být úplně jiný, a přesto je člověkem stejně jako my. Pokud jsem řekl elit, pak politik (a jeho prodloužená ruka, úředník) by to měl mít přímo v popisu práce. Jestliže politik či úředník nenápadně elegantně volenými slůvky vyvolává nenávist či pohrdání vůči menšině nebo názorové skupině či jiným národům, není na svém místě. Dělá přesný opak své práce. A zde má náš ministr zahraničí a ministr financí naprostou pravdu: je to mnohem důležitější než celé téma reforem dohromady. Kdo dlouho rozmíchává svár, může jej probudit. A jednou probuzený hněv se bude uspávat zas hodně dlouho.

Václav Bělohradský používá vhodný pojem tekutá nenávist. Ve světem se toho přece děje tolik špatného a špatným řešením je právě, místo snahy řešit sebe, transformace do nenávisti. A protože nenávistná hmota bývá amorfní a neurčitá, posbíraná ze střípků všelijakých, stává se tekutou a hledá jakoukoli příležitost vzít si za oběť nějaké cizí entity. A tak se začne svět jevit jako plný nášlapných min, triků, osidel a pastí. Všichni se nás snaží o něco připravit, nějak nám (chudákům) uškodit.

Ať žijí nenávistná NGO

Není to tak dávno, co se u nás pranýřoval ngoismus. Jenže teď najednou některé ty ngoistické, aktivistické, nikým nevolené, politickým procesem neprošlé, nikoho tedy nereprezentující nevládní a neziskové společnosti, které posílají nóty velvyslancům, jsou úplně v pořádku. Ngoismus už tedy nevadí - naopak, zdá se být vítaný. Ač právě to nám dělá ostudu i v zahraničí, děje se tak za notného přitleskávání vysokých i nejvyšších politiků.

Važme si toho, že témata dneška patřila minulosti, mrzí mne proto, že byla probuzena. Zcela zbytečně se tím propadáme v očích vlastních i světa - a není čas na společné reformy. To, co probíhá teď, je deforma, která nás vrací do národoveckých let. Nikam nás to neposouvá.

Psáno pro HN