Zombie a duchové aneb ekonomie a etika
Podívejme se na protesty intelektuálů na Wall Street (tento článek píši jen pár ulic od finančního distriktu), které jsou bezprecedentní a je třeba je brát vážně. Nejedná se totiž v marxistickém pojetí o proletariát, který si chce polepšit a skuhrá na své nuzné podmínky, ale o mladé, vzdělané a většinou i dobře situované jedince. A vskutku, nejsou sami, jsou podporováni drtivou většinou myslitelů: jen namátkou, schválně si prohlédněte současné ekonomické bestsellery třeba na Amazonu: jsou to všechno knihy kritické ke kapitalismu, odvracející se od racionálních modelů, návraty ke slovům, jako je mýtus, iracionalita, nefunkčnost, kolaps, krize atd.
Zombie a duchové, tělo bez duše
Není nyní diskuse o tom, zda kapitalismus funguje nebo nefunguje, ale kde a za jakých
podmínek. A ještě přesněji položená otázka: on totiž kapitalismus funguje, skutečnou otázkou je,
zda funguje tak, jak bychom chtěli. Tedy zda produkuje výsledky, které jsou kompatibilní s naším
etickým cítěním.
Tyto dvě oblasti nelze odtrhnout, respektive v momentě kdy je odtrhneme, vzniká z obojího
hororová postava jak to známe z filmů. Oddělíme-li duši od těla, zůstane nám zombie (efektivní
nelidská, ač z člověka pocházející, mašina, která se chce sytit a rozmnožovat – a udělá pro to bez
soucitu cokoli). Oddělíme-li duši od těla, rovněž obdržíme strašidelného ducha, který nás straší,
cosi nám nemě vyčítá, obžalovává nás a ničí nás z nějakého (většnou morálního) důvodu. Duch má
prostě být s tělem, jinak to, fe fantazijní rovině, znamená průšvih. Podobná analogie platí k etice
(duchu, smyslu, cíli, soucitu, člověčenství, měkkosti) a ekonomii (těle, nástroji, prostředku,
osobnímu kalkulu, mechaničnosti a trvdosti).
Oddělení nástroje od smyslu
Obávám se, že to je přesně to, co se stalo z ekonomii. Odělili jsme nástroj od jeho smyslu.
Vykloubený nástroj nás ničí (nebo to tak alespoň mnohdy vnímáme) a vykloubená morálka zas
staví vysoké očekávání. Můžeme si za to sami: příliš dlouho jsme se jako ekonomové snažli úměle
oddělit etiku od ekonomie, v nějaké prazvláštní schyzofrenii a snaze dostat ekonomii „mimo dobro
a zlo“, jako snad jedinou oblast společenského života, kde jsme se o toto důsledně snažili. Naším
teoretickým vzorem, podle kterého jsme se snažili ekonomii postavit, byla fyzika, věda zabývající
se mrtvými objekty, a tak se nedivme, že jsme postavili ekonomii jako stroj, mechanický stroj,
který nemá duši.
Jenže toto dví rozdělit nejde. Koneckonců počáty ekonomie se o rozdělení tohoto dvojího
nikdy nesnažili, naopak. Adam Smith, tatíček ekonomie byl především morálním filosofem, stejně
tak jeho předchůdce Bernard Mandeville řešil především morální otázky (vyplácí se neřest?).
Rovněž další klasikové jako Thomas Malthus, John Steward Mill a koneckonů i samotný Marx byli
primárně zaujati etikou v(!) ekonomii (nikoli tedy etikou mimo ekonomii).
To, že se ekonomie emancipovala od etiky, jsme brali jako pokrok a on to přitom byl
úpadek. Náš problém není v technikáliích (naopak: technicky vše až zrůdně elegantně funguje podle
své vlastní logiky), náš problém je v absenci duše, která se jí pak musí dodávat uměle skrze stát
(který jakoby hlídá a polštářuje ten mechanický stroj, který má tendenci zefektivnit, na co šáhne,
stejně jako ona povídka o králi, který na vše, na co sáhnul přeměnil ve zlato) nebo jiné, třeba
neziskové, chraitativní a jiné organizace.
Z loutkaře loutka, ovládající ovládané
Koneckonců to, že se nástroj vymkne kontrole známe z mnoha archetypů a koneckonců
dodnes je to téma mnoha filmů a pohádek. Cosi, co jsme postavili, aby sloužilo nám (roboti z
Čapkova RUR) se vymkne kontrole a zotročí si nás. Jinými slovy z nástroje, se stane cíl sám pro
sebe, nástroj získá svojí vlastní vůli a zotročuje. To samé platí o filmu Matrix, kde je zápletka
podobná: stroje zotročí nakonec člověka. Stejně tak Tolkienův prsten moci zotročuje spíše než slouží a zničením prstenu se ničí i samotný Sauron. Kdo tedy byl pánem prostenu? Kdo ovládal ten
mocný nástroj? Nikdo, prsten se emancipoval a začal si dělat, co chtěl a zotročovat každého, kdo na
něj šáhnul (proto se ho též Aragorn ani Gandalf ani nikdo z modrých raději ani nedotkl).
Po čem tedy nevědomky volají tito protestující? Chtějí, abychom ekonomii vrátili duši, a duši
abychom vrátili tělo, aby vyráběla výsledky, na které můžeme být hrdí a ne se za ně (mnohdy)
omlouvat.
Psáno pro HN
Zombie a duchové, tělo bez duše
Není nyní diskuse o tom, zda kapitalismus funguje nebo nefunguje, ale kde a za jakých
podmínek. A ještě přesněji položená otázka: on totiž kapitalismus funguje, skutečnou otázkou je,
zda funguje tak, jak bychom chtěli. Tedy zda produkuje výsledky, které jsou kompatibilní s naším
etickým cítěním.
Tyto dvě oblasti nelze odtrhnout, respektive v momentě kdy je odtrhneme, vzniká z obojího
hororová postava jak to známe z filmů. Oddělíme-li duši od těla, zůstane nám zombie (efektivní
nelidská, ač z člověka pocházející, mašina, která se chce sytit a rozmnožovat – a udělá pro to bez
soucitu cokoli). Oddělíme-li duši od těla, rovněž obdržíme strašidelného ducha, který nás straší,
cosi nám nemě vyčítá, obžalovává nás a ničí nás z nějakého (většnou morálního) důvodu. Duch má
prostě být s tělem, jinak to, fe fantazijní rovině, znamená průšvih. Podobná analogie platí k etice
(duchu, smyslu, cíli, soucitu, člověčenství, měkkosti) a ekonomii (těle, nástroji, prostředku,
osobnímu kalkulu, mechaničnosti a trvdosti).
Oddělení nástroje od smyslu
Obávám se, že to je přesně to, co se stalo z ekonomii. Odělili jsme nástroj od jeho smyslu.
Vykloubený nástroj nás ničí (nebo to tak alespoň mnohdy vnímáme) a vykloubená morálka zas
staví vysoké očekávání. Můžeme si za to sami: příliš dlouho jsme se jako ekonomové snažli úměle
oddělit etiku od ekonomie, v nějaké prazvláštní schyzofrenii a snaze dostat ekonomii „mimo dobro
a zlo“, jako snad jedinou oblast společenského života, kde jsme se o toto důsledně snažili. Naším
teoretickým vzorem, podle kterého jsme se snažili ekonomii postavit, byla fyzika, věda zabývající
se mrtvými objekty, a tak se nedivme, že jsme postavili ekonomii jako stroj, mechanický stroj,
který nemá duši.
Jenže toto dví rozdělit nejde. Koneckonců počáty ekonomie se o rozdělení tohoto dvojího
nikdy nesnažili, naopak. Adam Smith, tatíček ekonomie byl především morálním filosofem, stejně
tak jeho předchůdce Bernard Mandeville řešil především morální otázky (vyplácí se neřest?).
Rovněž další klasikové jako Thomas Malthus, John Steward Mill a koneckonů i samotný Marx byli
primárně zaujati etikou v(!) ekonomii (nikoli tedy etikou mimo ekonomii).
To, že se ekonomie emancipovala od etiky, jsme brali jako pokrok a on to přitom byl
úpadek. Náš problém není v technikáliích (naopak: technicky vše až zrůdně elegantně funguje podle
své vlastní logiky), náš problém je v absenci duše, která se jí pak musí dodávat uměle skrze stát
(který jakoby hlídá a polštářuje ten mechanický stroj, který má tendenci zefektivnit, na co šáhne,
stejně jako ona povídka o králi, který na vše, na co sáhnul přeměnil ve zlato) nebo jiné, třeba
neziskové, chraitativní a jiné organizace.
Z loutkaře loutka, ovládající ovládané
Koneckonců to, že se nástroj vymkne kontrole známe z mnoha archetypů a koneckonců
dodnes je to téma mnoha filmů a pohádek. Cosi, co jsme postavili, aby sloužilo nám (roboti z
Čapkova RUR) se vymkne kontrole a zotročí si nás. Jinými slovy z nástroje, se stane cíl sám pro
sebe, nástroj získá svojí vlastní vůli a zotročuje. To samé platí o filmu Matrix, kde je zápletka
podobná: stroje zotročí nakonec člověka. Stejně tak Tolkienův prsten moci zotročuje spíše než slouží a zničením prstenu se ničí i samotný Sauron. Kdo tedy byl pánem prostenu? Kdo ovládal ten
mocný nástroj? Nikdo, prsten se emancipoval a začal si dělat, co chtěl a zotročovat každého, kdo na
něj šáhnul (proto se ho též Aragorn ani Gandalf ani nikdo z modrých raději ani nedotkl).
Po čem tedy nevědomky volají tito protestující? Chtějí, abychom ekonomii vrátili duši, a duši
abychom vrátili tělo, aby vyráběla výsledky, na které můžeme být hrdí a ne se za ně (mnohdy)
omlouvat.
Psáno pro HN