Barack Obama napsal do Financial Times 27 března článek o tom, jak je potřeba zajistit, aby se „Evropská krize“ nešířila dále po světě. Vtipné, najednou je z toho evropská krize, jakoby USA byly nejen za oceánem ale dokonce za vodou. Přitom když jsme byli mladí a krásní, tedy zhruba před třemi lety, se o krizi hovořilo jako o americké krizi. Jak k tomu došlo?

Jak jsme se mýlili

Jak to, že viníme euro, ač je v tom nevině, a nikoli dolar? Proč máme najednou pocit, že se jedná o „evropskou krizi“ když začala evidentně jako neevropská? Krize nezačala ani v Řecku, ani ve Francii ani v severních státech blahobytu, jak se nám snaží mnozí kritici evropského modelu v Evropě naznačit. Je to zvláštní, protože mezi intelektuály se v USA naopak mnohdy hýčká názor, že právě evropský model, kór ten severský je něco, k čemu nějak chtějí tíhnout.

Vzpomínáte si, jak se psalo, v roce 2007, že se jedná o „bouři ve sklenici vody“ a jak z „sup-prime hypoteční krize“ nic nebude, neb sub-prime, tedy nízko kvalitní hypoteční trh, představoval jen šest procent celkového hypotečního trhu. A jaké odvětví by poskládalo odebrání šesti procent? Žádné pořádné odvětví by tak malou ztrátu tak tragicky brát nemělo. Jenže právě tady je důležité to slovo „pořádé“ odvětví. Hypoteční trh byl tak našponován na růst, že ano, šesti procentní výpadek byl problém, protože jsme tak stáli na špičkách v tak špičatých tretrách, že malý závan větru nás dokázal položit na zem. A také druhá věc, která se ukazuje dnes a denně ve spojitosti s jakýmkoli krachujícím státem (ted tedy je na pořadu dne dlouho věštěná Itálie): dluh je prorostlý jak krkovička. Nejde prostě jednoduše odseknout tu řeckou nemocnou nohu, tu maďarskou, tu Irskou, tu kalifornskou, tu italskou, tu pobaltskou.

To se koneckonců pěkně ukázalo vůbec na progresi krize jako takové: mysleli jsme si, že se nepřesune z sup-prime na obecný hypoteční trh, ale ona se přesunula. Mysleli jsme si, že se nepřesune (vzpomínáte na ty články?) z hypotečního trhu na bankovní sektor, přesunula; že se nepřesune z amerického bankovnictví na celou ekonomiku, přesunula; že se nepřesune z Ameriky do Evropy, přesunula; že se nepřesune ze západní Evropy k nám, přesunula, že se nepřesune z úrovně ekonomiky na stát, přesunula. A konečně, že se nepřesune z beder jednotlivých zemí, na bedra společná tedy nadnárodní (EU, IMF, G20). Přesunula.

Nepřesunula se jen na problematické země (Řecko), ale i na země výstavní, vzorové, konkurenceschopné a rychle rostoucí (Irsko bylo ve všem tomto šampiónem).

Puristi před branami

„Nikdy nechci patřit do klubu, který by chtěl někoho jako jsem já za člena “ řekl kdysi výstižně Woody Allen. Kdysi jsem též slušel jeden s kostelního prostředí: máme dokonalý sbor: žádné hříchy, žádné hádky, žádné nešváry – žádné lidi. A podobně tak naši ekonomičtí puristi: EU nebo EMU není čistá ekonomická rasa! Jsou tam podvodníci, lenoši, korupčníci atd. Takže vyloučíme všechny země, kde se podvádí? Nebo kde se kradou EU fondy? Nebo kde politici lžou? Lidé blbě volí? Kde je, na naše gusto, příliš mnoho nebo příliš málo regulace? Kde jsou všichni stejní? Stejně pracovití, stejně (ne)kreativní, (ne)(konkurence)schopní?

Jan Sokol s oblibou povídá příběh francouzského ekvivalentu hloupého Honzy: mladík chtěl mít papír, ale jednoznačný a čistý papír a tak se rozhodl odstříhnout všechny okrajové oblasti, tedy kraje. A tak stříhla a stříhal ale pokaždé mu, bože!, zůstale v ruce čtvrtka menší a menší, ale okraje měla stále. Až celou čtvrtku zničil a bylo.

Takže naši euroskeptici ve skutečnosti nejsou eurosketiky, ale euro-puristi. Chceme čisté euro a nevidí si za nos, když to říkají protože s konem eura je konec konkurenceschopné evropské ekonomiky. Proč se bojíme Číny? Protože je veliká a jednotná a umí se rozhodovat. A jak na to zareagujeme? Rozpadem? Připomíná mi to známou scénu z české klasiky: „Nepřítel (tím se nechce řici, že by Čína byla nepřítelem, jen cituji klasiku) čekal že obětujeme levé křídlo, my nepřítele překvapíme tím, že obětujeme křídla obě!“

Nasytit syté!

Krize není ani evropská, ani americká, ani eurová, ani dolarová – je to krize dluhová, krize z nepřiměřenosti, krize hlavově růstového kapitalismu přežrané společnosti, ve které se skutečným hlavolamem drtivé většiny podniků a politiků stalo nikoli jak nasytit hladové, ale jak rafinovaně nasytit syté. Nevíme, co bychom, nevíme kam jdeme, ale tím pádem tam musíme o to rychleji a nedáme pokoj dokud nedostaneme ještě víc něčeho o čem se nám před deseti lety ani nesnilo. A tak státe plať, pokud nemáme dost peněz mi sami. Takový systém nemůže dlouhodobě nic jiného než zbankrotovat zevnitř.

Dokud neoslovíme výše zmíněné, a nebude svádět vinu na zástupné problémy typu euro, nehneme se z místa.

Psáno pro HN