To, co se stalo minulý týden bylo velkolepé. Odešel Václav Havel, a jeho odcházení vzbudilo nečekanou vlnu. Odešel symbol pravdolásky, zprvu hanlivého slova, ze kterého se ale časem stala lichotka. Ten odchod měl ale hlubší podtext, který byl cítit při každé smuteční akci: je konec výmluv, teď je to na nás.

Mám pocit, že tato republika pohřbem Václava Havla získala pozornost světa, kterou jsme dlouho neměli - jeho fotografie byla na titulních stránkách snad všech deníků světa, pohřeb vysílaly stanice po celém glóbu. Je zřejmé, že se to s žádným jiným občanem České republiky opakovat nebude. Václav Havel byl skutečně světovou osobností, která se rodí málokdy. Měl dveře otevřené do všech sympatických režimů světa a velicí státníci, umělci, filosofové a hybatelé dějin ho zkrátka měli rádi a vycházeli mu vstříc jen na základě prosby. Nikoli vyhrůžek, vyjednávání či z pozice moci. Havel si byl vědom toho, jakou roli může Česká republika hrát a že něco opravdu znamenat můžeme skrze sílu myšlenky a činu, nikoli z pozice ekonomiky či moci. Vystrojili jsme prezidentovi důstojný pohřeb, to byla naše role pro celý svět - protože teď o nás dlouho slyšet nebude. ´

Anebo bude, ale jak? Jako dupající země, která nevnímá kontext kolem sebe? Která tak trochu neví, kam směřuje, co chce, kam patří? Jsme v srdci Evropy, ať se nám to líbí nebo ne, kdysi jsme na to dokonce byli hrdí. Teď přešlapujeme, nejsme si jistí, zda chceme být v integrovanější Evropě, bojíme se o ztrátu identity či suverenity, ač ta se přeci odehrává na úplně jiném poli, jak nám ukazoval právě Václav Havel. My bychom mnohem více identity či suverenity získali, kdybychom byli větší vizionáři, kdybychom kypěli nápady, jak sobě a Evropě uprostřed krize pomoci a byli kooperativnější. I středně veliký národ, kterým jsme, se může prosadit oprati Evropským velikánům a upozorňovat na sebe pozitivními věcmi, nejen negativními, jak se to dělo v minulosti. Z těch věcí, na které jsme na sebe v posledních letech upozornily se mi totiž vybaví následující: “vlastňák” při shození vlády uprostřed předsednictví, trapné handrkování kolem lisabonské smlouvy, přisvojení pera naším nejvyšším za zraku kamer či linkavý postoj při zvažování půjčky MMF. To opravdu chceme být zlým klukem, který ovšem nemá grácii a není roztomilý, troublemakerem evropských dějin a neochotným partnerem? Dostáváme se na velice tenký led, koketování Hradu s Ruskem, odmítání Evropy a v poslední době i Ameriky není přeci tou cestou, kterou jsme si pro sebe zvolili, když jsme cinkali klíči. Chtěli jsme zpět do Evropy, kam patříme, teď tam jsme, ale sami se manévrujeme, krok po krůčku do pozice, kde nebudeme brzy bráni vážně.

A už zde nebudeme mít provázející hlas Václava Havla, který v těchto diskusích chybí a bude chybět. Velice dlouho a úspěšně jsme si budovali přátelství s vyspělým světem - na tom má Havel lví podíl. A je to přesně mezinárodní role a cíl veškeré naší diplomacie: vytvářet přátelství, respekt a vycházení si vstříc. A svět nás tak bral a snad ještě chvíli brát bude. My ale svými slovy a činy jako bychom se snažili o to dostat se do izolace a jen otravovat vzduch. Naším cílem by mělo být, aby se s nám tvořitelé historie rádi bavili, abychom byli přínosem, o to se má snažit každý, nejen politik, ale každý, kdo jakkoli reprezentuje nebo zviditelňuje naší republiku navenek.

Zlomový rok 2012

Nevíme vůbec, co se nastávající rok stane, ale je téměř jisté, že to bude rok zlomový. A že ten zlom, jak to v posledních letech bývá, může nastat velice rychle a nečekaně. A my musíme být připraveni. Budeme hájit společný projekt i za cenu, která nás bude bolet? Budeme chtít být v integračním jádru, nebo si chceme znovu vytvořit jakousi podivnou zónu nikoho, kde se nás nikdo nezastane a budeme tak neochotní, nespolehliví a trošku podivínští přihlížející? Budeme tápat jakousi zvláštní vlastní cestou, ve které nebudeme mít jasno? Je snad přeci již zřejmé, že jsme Češi a zároveň Evropany, že jedno nejde na úkor druhého - a nikdy nešlo. Naopak, tím, že se budeme tvářit, že do Evropy tak trochu nepatříme, sami se připravíme o svou vyjednávací sílu, o suverenitu a též o vliv.

Buď se tedy euro rozpadne, a začnou bankrotovat slabší státy, nebo se naopak dáme do kupy a integraci dokončíme a finanční bouři nějak přežijeme. Že to nebude bez ztráty kytičky je dost možné, ale druhá varianta je mnohem hrůznější. Pokud dojde k “odříznutí nemocných” bude to mít následky, které si nikdo nedokáže představit a riskujeme tím bankrot mnohem větší a nákladnější. Odříznutím slabých může totiž dojít ke kolapsu celého systému, na jehož větvi sedíme i my. A to teprve krize začne, krize, kterou ucítíme nejen z novin, ale na životech každého z nás. Právě proto, že nikdo neví, jaké démony toto může vyvolat, se tohoto scénáře všichni bojí a snaží se mu předejít. Rozpadem nic nevyřešíme, ba právě naopak, tím teprve problémy nastanou. Skutečné problémy, ve srovnání s kterými byl dosavadní průběh globální krize, která zasáhla pochopitelně i Evropu, jen předehrou, šimráním větru.

Konec výmluv a konec schovávání se za to, že to za nás vyřeší někdo jiný. Zajímavé je, jak moc trváme na své suverenitě, ale když přijde ze světa dotaz, tedy okamžik, kdy se můžeme pochlapit a tedy svou suverenitu materializovat, uskutečnit a mezinárodně projevit, stáhneme se do koutku, nevíme, co říct a necháváme rozhodnutí na jiných. Stalo se to kolem radaru, stalo se to při našem předsednictví, děje se to teď znova. Neplést: tvrdohlavost, zahleděnost do sebe, dbaní na egoistické národní zájmy a zevšednělá neochota není suverenita. Náš národní zájem je evropský, to přeci musí být zřejmé každému, kdo vidí trošku dál.

Raději pojďme do světa pokračovat v odkazu Václava Havla. To je naše nejistější a ověřená strategie, či chcete-li sázka, která dobře fungovala a funguje.

Psáno pro HN