Přerod z mentality chudých sousedů v dospělé partnery debaty je složitá věc. Polákům už je jasné, že na pokřikování zdálky není nikdo zvědavý. Že je mnohem lepší zůstat u jednacího stolu, ač je to něco stojí.

Přesně tato slova uvedená v titulky použil minulý týden guvernér Polské národní banky, když jsem se s ním setkal ve Varšavě. Řeč byla pochopitelně o půjčce Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), jejíž důležitost si Poláci uvědomují mnohem vážněji než my. Je to zvláštní, mnohem větší ekonomika, s mnohem větší vyjednávací silou, jediná země Evropy, jejíž HDP v roce 2009 rostl, chápe důležitost situace a uvědomuje si, jak důležité je být při tom, co se děje v Evropě, při pomoci a nenechat se "vyautovat vlastňákem". Poláci doufají též, že si tím koupí silnější pozici, možnost být u toho jako plnohodnotný partner, a ne jako chudý soused, který je zahleděný jen do sebe a zvyklý jen a jen přijímat.

Z žebráků v partnery

Přerod z mentality chudých sousedů v dospělé partnery debaty je jistě složitá věc. Celou dobu jsme koneckonců byli zvyklí od Evropy brát (nabízí dokonce mnohem více, než, zdá se, jsme schopni bez rozkradení utratit), a teď najednou my máme něco sami přispět?

Koneckonců něco podobného se stalo i v Irsku. To bylo dlouho čistým příjemcem evropských peněz. Když se mu podařilo chudobu zažehnat a Irsko se změnilo z čistého příjemce na čistého plátce, přijali to jeho obyvatelé jako dobrou zvěst. Byli hrdí na to, že již nemusí být žebráky, čekající s otevřenou dlaní a sklopenýma očima na to, kdo jim co daruje.

Teď se jim to celkem hodilo, potřebovali pomoc zbytku EU, bez které by zbankrotovali a byli by opět na bubnu. Pokud mohlo kvazi-zbankrotovat Řecko, Maďarsko, Island, Irsko, proč si tak zarytě myslíme, že jsme ostrůvkem stability? Ano, možná "sami o sobě" jsme, jenže my jsme a budeme ovlivňováni svým okolím, v dobrém (v prosperitě) i ve zlém (nákaza krizí).

A stejně tak, jako si nikdo nedokázal v roce 2007 představit, že by výše zmíněné země zbankrotovaly, nedokážeme si to představit ani my. Přitom tento falešný pocit jistoty (kterým velké a mnohem uzavřenější - a tím nákazám odolnější - Polsko třeba vůbec netrpí) prokazuje medvědí službu. Máme pocit, že jsme jakýsi ostrůvek stability uprostřed bouřlivého moře (to už jsme kdysi jednou slyšeli) a že můžeme všem kolem dávat knížecí rady, ačkoli jsme sami žádný recept nepředložili.

Koho za spojence?

V tom jsou Poláci mnohem dál. Je jim jasné, že na pokřikování zdálky není nikdo zvědavý. Že je mnohem lepší zůstat u jednacího stolu, ač je to něco stojí (stejně jako každého jiného u stolu!), a ne jen neustále "kroutit hlavou", případně "se zlobit, velice se zlobit". S takovými se opravdu brzy každý přestane kamarádit. Ano, jistě, dá se to udělat jednou, ale my to děláme už opakovaně, ani ne tak vláda, jako Hrad, kterého se vláda, z nějakého velice těžko pochopitelného důvodu, bojí, a přitom nemá proč. Úcta k institutu hlavy státu je něco jiného než se od ní učit, jak omezovat počet těch, kteří nás považují za sympatické. A ano, i enfant terrible může být roztomilý a užitečný, ale my nejsme ani jedno.

Jak milé je být v zemi, kde si skoro nikdo nemyslí, že euro je kořenem všeho zla, a kde se škodolibě jen čeká, až společný projekt zkrachuje a lokální politici se vrátí do bezpečných vod národovecké rétoriky, ve kterých kdysi vyrostli. Dobrý politik přece má pečovat o jakousi duši národa, kultivovat ji, otvírat ji světu, jinému, než je ten náš. A hlavně si nemyslet, že jsme něco víc než národy jiné.

Co třeba s těmi Poláky dát hlavy dohromady a vymyslet něco užitečného, co se dá rozumně prosadit, a pomoct tak sobě i Evropě? Nebo si myslíme, že i ti Poláci nám jdou po suverenitě a že jsou stejně pomatení jako celý zbytek EU? V tom případě tu stále ještě máme Rumunsko jako sparingpartnera na společné vyjednávání.

Psáno pro HN